Část A

ZMĚNA POHLEDU

a

ZMĚNA POHLEDEM



Kapitola 1

Politická ekologie?


Už zmíněné časté a povrchní užívání slova EKOLOGIE vypovídá o jeho aktuálnosti. Nedůležitý pojem by asi nebyl rozmělňován. Někteří politici tvrdí, že ekologie není vědní obor, ale ideologie, jiní v ní tuší rychlý dopravní prostředek na cestě k moci. (Dávají tím vlastně těm prvním zapravdu. Naštěstí jsou to zase jenom politici). Sektářští kazatelé apokalypsy v ní vidí účinné globální strašidlo, které potvrzuje jejich jedině správný a jedině spásný světový názor. Mnozí podnikatelé a obchodníci milují předponu eko a užívají ji jako reklamní slogan.

Někteří vědci pak skromně a vědecky prohlašují, že ekologie není nic jiného než zkoumání vztahů organismu a prostředí.


Protože ekologické postoje nebývají v žádném režimu státotvorné, stávají se vítanou kořistí opozičních stran i hnutí. „Ekologickým klackem” proti stávajícímu establishmentu, ať už je tento jakékoliv politické orientace. Protože však kritika z politických pozic bývá pouze účelová a tím často zjednodušená - a protože ani v demokracii neumějí vládnoucí strany kritiku přijímat, stává se i odpor proti ekologickým či ekologizujícím postojům součástí politického boje. Vědní obor i životní postoj se tak zdá být zapleten do polarizované sítě mocenských vztahů ve společnosti.

Ekologické postoje i hnutí jsou na politické škále umísťovány převážně vlevo od středu, vládnoucí pravice se začíná od všeho, co připomíná ekologickou orientaci, distancovat čím dál výslovněji a radikálněji. (V komunistickém režimu to bývalo podobné, pouze politická polarita byla opačná. Ekologii jako politikum používala pravice a v obavách se ji snažila degradovat vládnoucí levice.)

Myslím, že takové vyhranění vůči problémům životního prostředí je omylem oboustranným, mimo jiné i proto, že je svou podstatou neekologické. (Zato typicky „politické”: kdo nejde s námi, jde proti nám). Podíváme-li se na společnost jako na sociálně politický ekosystém, zahlédneme možná nezbytnost a funkčnost  celého politického spektra, jeho komplementaritu, stále znovuobnovovanou rovnováhu i mírný kyvadlovitý pohyb (vychylování) zleva doprava a zprava doleva (tak patrný ve všech déle trvajících demokraciích), který zaručuje pomalý sice, ale zatím jediný osvědčený společenský vývoj směrem k větší demokracii a (tím snad i) k ekologičtějším postojům.

Svým způsobem však budou ekologické postoje vždycky proti establishmentu, když ne ve smyslu politické alternativy, která by snad mohla být uplatněna v případě získání moci, pak proto, že poukazují na nezbytnost negativní zpětné vazby, která se musí zrodit uvnitř každého systému, pokud má systém přežít. Dokazují životodárnou nezbytnost opozice.

Jen zdravě polarizovaný systém, ve kterém je vše zpětnovazebně propojeno, může dozrávat, zvyšovat vnitřní stabilitu, snižovat entropii, pružně reagovat na nové podněty. Takový systém je schopen sám sebe proměňovat, nevytváří odpad a funguje energeticky stále účinněji. Věřím, že to platí i pro systémy politické.

Chtěl bych mimo jiné zpochybnit ten vžitý a stále se šířící dojem, že ekologické myšlení lze politicky zařadit jednoduše a jednoznačně. Ukázat, že skutečná ekologie je na světovém politickém horizontu přítomna jinak než lokalizovaně. Že ve skutečnosti není vozidlem vlastněným levicovou stranou zelených ani anarchisty, natož skupinkou inteligentnějších podnikatelů. Že ekologický životní postoj vede křížem, napříč politickým spektrem. Stává se projevem pudu sebezáchovy společnosti, která začíná reflektovat své ohrožení. Stává se měřítkem její živosti a schopnosti přežít.

V tomto pojetí je ekologie opravdu něco trochu jiného a širšího než označení vědního oboru. Ale to není objev opozičních politiků ani ekoteroristů. Eugene Odum (1977), autor rozšířené univerzitní učebnice ekologie, nazývá ekologii nově se vynořivší, sjednocující disciplínou, spíše přístupem (approach) než pouze vědou.

Že ekologické myšlení není jenom úzce vědecké ani jenom úzce politické, to doufám vyplyne z následujících stránek.


následující KAPITOLA


zpět k OBSAHU