Kapitola 3

Co je živé a co ne?


V čem spočívá život živého a v čem neživotnost neživého? Kde vede ta hranice? Je to pradávný spor, který si netroufám řešit, chci jen vyjmenovat některé rozdíly, které mohou být v následujících úvahách důležité.

Vezměme jako zástupce neživého ten příslovečný kámen. Nehybný a chladný. Tvrdý. Co ještě se o něm dá říct? Čím je nejvíce neživý? Čím vlastně JE? Rozumějme: co způsobuje, zajišťuje jeho existenci, jeho trvání? To, že se nemění. Že je tvrdý, pevný, nehybný. Opravdu, zkusíme-li si představit změnu kamene, pak nejspíš jako zánik. Rozpadání se. Ztrátu tvaru. Erozi. Práchnivění. Prach jsi a v prach se obrátíš, kameni. Ale potrvá to dlouho, protože jsi tvrdý a nehybný a chladný. Zachováváš své trvání tím, že se neměníš.

Znamená to, že jako typický znak živého můžeme naopak dosadit ZMĚNU?

Ale jakou změnu? Je živý džbán na hrnčířově kruhu, když vířením vyrůstá z beztvarého pleskance hlíny do tvaru plynule symetrického?

Změna a růst džbánu nepramení z nitra hlíny. Opuštěna a vypálena, zůstává hlína jen otiskem jiného života. Stopou a svědectvím.

Živá se zdála být jen v interakci s člověkem.


Přímým a „osobním” znakem života je asi jiné proměňování. Vnitřní a samovolné.

Vznikání. Růst. Přizpůsobování se. Hledání cesty.

Živé je to, co je schopno sebe sama udržovat svou vlastní proměnou.

Narozdíl od kamene, který trvá díky své neměnnosti.

Další zvláštností živého je, že svou jednotu zajišťuje rozliČností.

Jako by byly dvě různé jednoty. Ta před životem nebo v jeho začátcích a ta v jeho plném rozkvětu.

Rozřízneme-li časný pupen, z něhož mohl být později květ (tak člověk zkoumá svět), není v něm po květu ani stopy. Je tam nediferencovaná zárodečná tkáň. Všechny buňky jsou víceméně stejnorodé a v tomto smyslu jednotné. Uniformní.

Je to JEDNOTA HOMOGENITY, stejnorodosti, nerozdílnosti, nerozlišitelnosti. Beztvarosti. Části jsou stejné, není mezi nimi rozdíl - diference, a proto je JEDNO, lhostejno, indiferentní, kterou z nich držíme v ruce. Ani ji od druhých nerozeznáme. „Je nám to jedno,“ říká moudrá čeština.

Je také úplně jedno, který kus takové tkáně odstraníme. Když ubereme kus homogenní hromady štěrku, je hromada menší, ale nedá se říct, že by z její individuality něco specifického chybělo.


Úplně jiná je JEDNOTA V ROZMANITOSTI. V rozlišnosti i v rozličnosti. Květ, který by byl vypučel, kdybychom byli pupen nerozřízli, by byl velmi diferencovaný. 

Každá část květu se liší od jiné až do těch jednotlivých buněk.

Bude-li chybět i jen malý kousek květu, postřehneme to. A vzhledem k výraznosti tvaru jsme pravděpodobně schopni si ho v mysli doplnit. Domyslet.

I živý organismus sám je často schopen doplnit své narušení. Dorůst. Regenerovat.

(Když při luštění křížovky doplňujeme chybějící písmena ve slovech, je to také rekonstrukce umožněná jejich odlišností a smysluplným tvarem.)


Je tedy neživá jednota lhostejnosti: je to jedno, protože je to jedno.

A živá jednota v rozmanitosti individualit. Každá část takového živého organismu nebo systému přináší celku vždycky něco jiného a vždy jiným způsobem důležitého. Dosadíme-li jako systém stát (je přece politickým systémem) a jako části občany i jejich různá seskupení, potom se v předchozí větě možná mluví o demokracii.

následující KAPITOLA


zpět k OBSAHU