Kapitola 7

Cesta, cíl, vztah


V Darwinově pojetí nemá vývoj žádný účel. Přírodním výběrem je míněn automatický, mechanický výběr. Přežívají rostliny a živočichové mající určité vlastnosti. Kdyby tento vztah byl kauzální, vlastnosti by byly příčinou přežití a vztah by byl jednosměrný:

        Jen ten, kdo je fit  ->   přežívá


Takový výklad vychází z představy daného prostředí, ve kterém obstojí ten, kdo má vhodné vlastnosti (ať už je to síla a bojovnost, nebo přizpůsobivost). Přežívá PROTO, že je fit. Určující je zde organismus, který dokáže svými vlastnostmi obstát v dané vývojové situaci, v daném prostředí. Z opačné perspektivy ale může být souvislost takováto:

        Jen ten, kdo přežívá  ->   je fit

Organismus nepřežívá proto, že je fit, ale je fit PROTO, že přežívá. Určující je zde prostředí, které umožní některým organismům přežít.

Oba jednosměrné, kauzální výklady jsou neuspokojující. Evoluční vztah mezi prostředím a organismem je podobný vztahu mezi částí a celkem, jak jsme ho nahlédli v kapitole 5. I zde se nabízí spíš cirkulární porozumění než příčinná závislost.

Bateson uvádí příklad evoluce koní na travnatých pláních: nejde o sled změn v adaptaci zvířete na prostředí, ale o stálost ve vztahu mezi zvířaty a prostředím. To, co přežívá a zvolna se vyvíjí, je ekologie.

Relativní stálost - přežívání - vztahu mezi zvířaty a trávou je udržována změnami na obou stranách. Jakákoliv adaptivní změna na jedné straně, která není korigována změnou druhé strany, vždy ohrozí vzájemný vztah.

Paradoxy (a patologie) systémového procesu vznikají právě proto, že stálost a přežití většího systému jsou udržovány změnami v subsystémech, z kterých pozůstává.


Můžeme v úvahách o vývoji použít slovo příčina? To, co je při činu nebo při činnosti ? Co spouští každý děj?

Co je hnací silou vývoje? Má vývoj nějaký směr? Je možné mluvit o pokroku? Blíží se to otázce po smyslu života. Takové poznání je vždycky částečné, vždycky subjektivní a (jak nám systémový pohled napoví) podmíněné kontextem. Okolnostmi. Dobou i prostředím i vývojovou etapou.


V 18. století vznikaly i jiné evoluční teorie (Lamarckova, Wallaceova a pod.). Proč přežila právě Darwinova? Protože zapadala do kontextu: vnějšího - průmyslové revoluce, i vnitřního - vývoje myšlení své doby. Ale cokoliv zapadá do kontextu, stává se jeho součástí, proměňuje ho a proměňuje se s ním. Není tudíž pravdou oddělitelnou a nezávislou.

Člověk je součástí života a vývoj jeho poznání nelze od vývoje života oddělit. Sama průmyslová revoluce je toho nejlepším příkladem. (Viz kapitola 11.)


Zkusme jiné řetězení slov: Tomu, co uvádí věci v pohyb, můžeme také říkat motiv. Ten výraz jako by skrýval společný prostor pro důvod i cíl. Čeština má pro totéž hezké slovo pohnutka. (Možná, že jazyk v sobě skrývá zárodek ekologického, nelineárního myšlení. Je připraven vyjadřovat ho.)

Motiv i pohnutka je to, co uvádí nějaký děj do pohybu. Tedy příčina jeho pohybu. Cíl pohybu je pak dán jeho směřováním. (Proto na něj míříme.) Pohyb stanoveným směrem je možné vnímat jako pokrok. Jde tedy o slova nějak spřízněná.

Pojem POKROKU bývá v souvislosti s evolucí zpochybňován. Julian Huxley (1942) definuje evoluční pokrok jako rostoucí všeobecnou biologickou výkonnost, tj. jako narůstající ovládnutí prostředí a narůstající nezávislost na něm. Karl Popper (1943) říká, že se Huxleymu výstižně podařilo vyjádřit úmysly mnohých, kteří tento pojem užívali. Připouští, že definující pojmy nejsou antropocentrické, neobsahují žádné hodnocení. Samotné nazývání růstu výkonnosti či ovládání pokrokem mu však připadá jako hodnocení, neboť vyjadřuje přesvědčení, že výkonnost nebo ovládání jsou dobré a že šíření života a další podmaňování neživé hmoty je žádoucí.

Nevidím to nutně jako hodnocení, ale logickou výslednici snažení různých živých populací žít, šířit svůj život a ovládnout další prostor. Z jejich hlediska je to zdar jejich snažení a tím tedy pokrok. To nemusí být obecně pozitivní hodnocení. Plevel se šíří postupně, po krocích, jeho šíření pokračuje, a třebaže se nám nemusí líbit, uznáváme, že dělá pokroky.

Ovšem neomezované šíření, zvláště pak to, čemu Huxley říká ovládání prostředí a rostoucí nezávislost na něm, se může posléze ukázat jako velmi nepokrokové, neboť vede nikoliv k dalšímu rozvoji (postupu - progresu - pokroku) života populace, o které je řeč, ale k jeho silné degradaci, možná i zániku. Tendence k rostoucí nezávislosti na prostředí je ze všech živočišných druhů nejvýraznější právě u člověka.


Z úzkého a vnějšího pohledu se tedy zdá být pohnutkou života osídlit daný prostor co nejúčinněji, co nejtrvaleji, ale také co nejpestřeji. Oživit ho. Pokrýt pružným a trvale se obnovujícím tkanivem vzájemně spolupracujících, doplňujících se, vysoce různorodých a stále se vyvíjejících organismů.

Stálost vývoje a jeho zjevné pokračování možná dovoluje nahlédnout ho jako CESTU. Věřit, že všechny peripetie, větvení, rozcestí, slepá ramena, všechny krize a ohrožení jsou jeho částmi a příležitostmi. Pohnutkami. Motivy. Nemyslím tím vývoj, jehož cílem je zase jen vývoj. Cesty jenom proto, aby se šlo. Těžko si představit cestu, která někam nesměřuje. Nemíří. Cesta sama je přece určováním směru. (Nemůžeme jít více směry současně.) Mluvíme-li o vývoji, používáme spíše výrazy trend, tendence, sklon. Že směr někdy bývá vnímán jako cíl, na to nás upozorňuje jazyk synonymy zamířit = zacílit.

Mít stanovený cíl by znamenalo, že je rozhodnuto. Předem dáno. Předurčeno. Tím bychom vývoj nazírali jako mechanický pohyb. Mnohé se však zdá nasvědčovat tomu, že vývoj je živý, tvořivý proces. Ten nemá předem stanovený cíl. Nic není rozhodnuto. Tento klíč nemá svůj předem připravený zámek. Jde o průběžné plynulé zapadání, otiskování se do sebe, formování se, neustálé proměňování se společným vývojovým působením.

Podobně probíhá třebas rozhovor. Skutečně živý rozhovor, komunikace na úrovni lidské i faktické, není jenom předáváním informací, jak si je mohou předat dva propojené počítače, je to vzájemné sdělování a proto sdílení, objevování nového nejen o předmětu rozhovoru, ale objevování nového v druhém i o druhém, v sobě i o sobě i o světě. Spoluvytváření změn vědomí. Spolupřetváření se.

Každý skutečný rozhovor je malým kouskem společného vývoje.

A teď se ptejme: má rozhovor nějaký účel nebo smysl? Něco, co ho přesahuje? Asi už vás taky napadlo, že takto popsaný rozhovor nepatří k častým a každodenním. Když však probíhá, spoluvytváří širší systém. Stává se jeho součástí i proměnou. Tím systémem je VZTAH. A ten je možná „účelem” či „smyslem” rozhovoru.


Přirozený nebo živý systém (a za ten můžeme jistě vývoj života na Zemi považovat) má ovšem cosi jako informační kontinuitu, paměť, zkušenost. Přesněji řečeno, on je sám touto pamětí, neboť zkušenost je informace, která se osvědčila a proto přetrvala. Přežila přírodním výběrem. Ale o tom budeme uvažovat v příští kapitole.


A tak, mluvím-li o cestě, pohnutkách a směru vývoje života, zkouším si spíš představit poutníka kráčejícího nepřehlednou krajinou, který se na rozcestích rozhoduje trochu podle náhody, okamžitého pocitu i zkušenosti z minulých rozcestí a občas dospěje na místo takového rozhledu, které mu umožní spatřit část krajiny rozkládající se před ním. Vždycky je taková, že ho motivuje k další cestě.

Takový obraz evoluce se hodí, pasuje, už jsme to viděli, i na svět slov a vět a myšlení.

I ten se projevuje jako živý, vyvíjející se systém.

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU