Kapitola 8

Paměť krajiny a ekologie mysli



„Prvosenka na břehu řeky” je krásná proto,

že vnímáme, že kombinace odlišností tvořící její vzhled

mohly být dosaženy pouze zpracováním informací,

to znamená myšlením.

Potkáváme tak jinou mysl v naší vlastní vnější mysli.

Gregory Bateson (1978)


Pozorujte své myšlení. Je to přímý a vnitřní důkaz, že evoluce existuje. Že probíhá. Je to i ukázka, jak asi probíhá: něco vás napadne, začnete to rozvíjet, myšlenky se začínají řetězit, některé zapadají do vznikající stavby a proto přežívají. (Jsou fittest.) Jiné odumírají a hynou, některé zůstávají jako vedlejší větve, které sice už dále nedosáhnou, ale budou živit kmen a jeho růst.

Myšlení prozkoumává různé varianty, sune se jako had a kývavými pohyby hlavy zaměřuje svou pozornost. Tápavě nahlíží do skulin a chodbiček. Když cesta dál nevede, vrací se. Občas přeskočí náhlým mutačním skokem, krátkým spojením, intuicí, inspirací.

Když se podíváte na rozvětvený strom vývoje života, možná vás napadne, že proces lidského myšlení probíhá podobně. I s těmi odbočkami, které se někdy zdají být zbytečné.


Také učení se cizímu jazyku je evoluční proces. Které slovo si snáze zapamatujeme (a tím přežije v naší paměti)? Nejen to, které se častěji opakuje, ale to, které potkáváme ve srozumitelném kontextu. Slovo zapadne do kontextu věty, vazby, obratu, aforismu, který je pro naši mysl už známý a pochopitelný, a tím je fixováno, zapojeno do širšího ekosystému našich znalostí i naší mysli. Přežilo, protože nejlépe zapadalo do širšího systému. Mnemotechnické pomůcky při učení jsou vlastně umělé vytváření takového kontextu. Někdy velmi vnějšího (rýmování), jindy zcela absurdního: Byla jedna prodaná nevěsta, ta se jmenovala Libuše, měla ráda Dalibora, šli spolu za čertovu stěnu, tam si dali hubičku, viděly je dvě vdovy, řekly to Braniborům v Čechách a už to nebylo žádné tajemství. Podivuhodnou větu vymysleli školáci přinucení memorovat názvy oper Bedřicha Smetany.


Myšlenky vznikají, šíří se a proměňují pod vlivem okolního prostředí, spolu s ním tvoří skutečnost, jejich vznik je zároveň pokusem tuto skutečnost spatřit, popsat, porozumět jí. Jsou i prvotním impulsem, spouštěčem jejího proměňování.


Nejde jen o to, že vývojově nový jedinec se přizpůsobuje podmínkám a tlakům a že sám také změnu přináší. Jde o změněný pohled, kterým vidíme, že ta změna je to důležité. To, o co jde. Je to změna působená oběma (všemi) zúčastněnými stranami a vyjadřuje jejich nový, změněný vztah.


Zdá se, že vztah

Organismus   <->    Prostředí (kterého je organismus součástí)

se v něčem podobá vztahu

Lidská mysl   <->     Skutečnost (které je mysl součástí)


          Je tu už zmíněný vztah mezi částí a celkem: společný vývoj neoddělitelný od vzájemného působení a proměňování.

Mysleme své vlastní myšlení jako ekosystém, který je součástí (asi čím dál důležitější součástí) toho širšího ekosystému, ve kterém žijeme.

Co to vlastně přežívá? Přežívají slova. Ale proč? Protože zapadají do kontextu vět. Přežívají věty. Ale proč? Protože zapadají do kontextu myšlenek. Přežívají myšlenky. Proč? Protože zapadají do kontextu skutečnosti. Vyjadřují ho. Osvědčují se. Umožňují porozumět tomu, co vyjadřují. Mimo jiné i proto, že používají ta slova, která přežila. Která jsou známá a srozumitelná. Slova, která se vžila. Tím umožňují vstoupit s tou skutečností do vztahu.


Z Darwinova hlediska vítězí v boji o přežití jedinec a skrze něj i živočišný druh. Silný myšlenkový proud v dnešní biologii vidí jako vítěze gen. „Sobecký” gen, který používá našich těl, našich životů i veškerého živého dění na Zemi jen jako prostředku pro své vlastní přežití.


Jinak vidí evoluci Gregory Bateson. Z jeho pohledu tím, kdo přežívá, není gen ani jedinec, dokonce ani živočišný druh, ale pružný a nerozdělitelný organismus-ve-svém-prostředí. Ekosystém, který není pouhým součtem organismů a prostředí, ale jejich vztahem. Vzájemným proměňováním se. Jejich společným bytím. Společným vývojem. To, co se vyvíjí, přizpůsobuje se a přežívá, není organismus, ale vztah.

Také proces myšlení nahlíží Bateson nezvykle. Říká, že samo slovo myšlenka je vlastně synonymem pro rozdíl. Odlišnost. Vystihuje informaci jako tu odlišnost, která na sebe upozorní. Difference which makes a difference. Zprávu o rozdílu. News of difference.

Vnímáme jen tu změnu (tu informaci), na kterou jsme naladěni. Která nás překvapí. Sanitní vozy, které se musí prodírat hustým a hlučným městským provozem a upozorňovat na sebe, aby si vynutily přednost, jsou vybaveny přerývaně modulovanými silnými houkačkami. Jejich řidiči brzy objevili, že je dobré mít několik různě laděných a odlišujících se signálů, které při jízdě střídají.

Pozornost nepoutá sám signál, ale jeho změna. Odlišnost od pozadí. Signál, který je stále stejný, přestáváme slyšet. Stává se pozadím. Informace nás musí  vyrušit!


Bateson přichází s pojmy ekologie myšlenek (ecology of ideas) a ekologie mysli (ecology of mind). Pozoruje pohyb myšlenek, vztahy mezi nimi a vidí podobnost s vývojem živých organismů. Také myšlenky přežívají a hynou pod tlakem „přírodního výběru”, vytvářejí stabilní, avšak proměňující se myšlenkové systémy, spojují se i vyvracejí, bojují i spolupracují.


Na první pohled nás to jako metafora může uspokojit. Myšlenky jsou opravdu někdy jako živé! Ale Bateson jde mnohem dál: odvozuje, že myšlení jako proces zpracování informací je základní vlastností všeho živého a vyvíjejícího se. Neříká, že „také myšlení se vyvíjí a je jako živé”. Říká, že jakákoliv podoba života a vývoje je ve své podstatě stejný informační proces, jaký má za základ i naše lidské myšlení.


Je těžké si to představit. Pokusme se nahlédnout, že třebas KRAJINA MYSLÍ:

Potůček si teče takříkajíc kam chce. Obtéká kameny, jindy spadlou větev, terénní nerovnosti. Tím, že protéká častěji, opakovaně, vytvoří STOPU. Rýhu, která je obnovovaná a proto je trvalejší než listy, větve a jiné drobné změny terénu. Potůček vytváří své vlastní změny. Své vlastní informace. Vzniká KORYTO, které té častosti, tomu opakování dává zapravdu. Potvrzuje ho. Posiluje. Zapisuje. Je to zápis změn. Zůstávají jen ty stopy, které se posilují. Přežívají jen ty informace, které se osvědčily. Vědí už, kudy má voda téct, protože to vyzkoušely. Jsou zkušené. Jsou to zkušenosti. Sdělují: tudy téci! A příští voda čte. A poslouchá. A taky opravuje a pozměňuje a novou zprávu zapisuje. Doplňuje zkušenost. Někde vzniknou MEANDRY. To už je příznak vysoké inteligence vzájemného vývoje krajiny a řeky.

Tak si krajina rozumí s vodou, vedou spolu dialog a všechno, co si řeknou, si pamatují. Příště to už vědí.


In-formace je změna vnitřní podoby. Vtisk. Vzniká OPAKOVÁNÍM. Do čeho se vtiskuje? Do paměti. Čím je krajina členitější a různorodější, tím více pamatuje. Poušť má krátkou paměť. Vítr ji neustále stírá.

Někdy se domníváme, že paměť krajiny neobsahuje nic pro nás důležitého, a vymažeme ji. Třebas krajina v severních Čechách se na mnohé věci už nepamatuje. Už neví, kudy vést vodu - a ta buď zaplavuje, nebo mizí. Zbývající řeky tečou v rourách a betonových korytech. Taková krajina už nerozumí stromům - a svahy hor se sesouvají. Hluboké jámy jsou jizvy její paměti. Lobotomie. Čerstvá a nezapomenutelná vzpomínka na soužití s lidmi přehlušila všechno ostatní.


Můžete to považovat za poetickou nadsázku či romantickou stylizaci. Ale pohled z odstupu do našich hlav by možná působil ještě podivuhodněji. Myšlení opravdu není uvězněno uvnitř. To by byl  ne-smysl. Jen ztráta smyslů spojujících mysl s prostředím by mohla uzavřít myšlení do našich hlav. My však myslíme tím, uprostřed čeho jsme. Jen skrze stromy můžeme myslet les. Jenom v krajině můžeme porozumět tomu, co je cesta. A jenom ve světě a skrze svět možná jednou porozumíme sami sobě.

To, co se odehrává v našich hlavách, je současně vlastností a funkcí živých systémů. Svět myslí svými proměnami a svým vývojem. (Tak jako se my vyvíjíme svým myšlením.)

To není antropomorfizující pohled, který by přirovnával a přibližoval okolní svět k tomu, co považujeme za specificky lidské - k myšlení. Naše myšlení je z tohoto hlediska jenom jednou zvláštní podobou základní vlastnosti přírody: zpracovávání a rozvíjení informací.

        Podobně charakterizuje mysl i Erich Jantsch (1983), když píše o nelineární termodynamice Ilyi Prigogina (viz kapitola 17): Mysl z tohoto pohledu už není protikladem hmoty, ale spíš vlastností sebeorganizace dynamických procesů charakterizujících systém a jeho vztah s prostředím. Mysl koordinuje časoprostorovou strukturu hmoty.

        Pýcha člověka a nadřazený pocit odlišnosti se zakládal a stále zakládá na předpokladu že, narozdíl od jiných živočichů, MYSLÍ. Čím se však lišíme od okolního světa, není-li to „tím výlučným a v celém vesmíru ojedinělým myšlením”?

    Možná víc než svým myšlením se lišíme tou pýchou a pocitem odlišnosti. Vydělováním se. Nepropojeností. Nekomunikací.

    Čím dál tím méně zapadáme do kontextu svého životního prostředí. Nejsme fittest ve smyslu spolupráce a spolužití. Jsme bezpochyby fittest ve smyslu nejsilnější, nejschopnější. Přežíváme čím dál úspěšněji a ve větším množství. Náš růst je velmi málo omezován. Téměř cokoliv si umaneme, to dokážeme. Mnohdy jen proto, abychom si dokázali, že to dokážeme. Ale je to cesta k vítězství, nebo k porážce?

    Místo abychom plně zapadli do svého okolí, komunikovali s ním, spolupracovali s ním (a tím ho i proměňovali a spolu s ním se proměňovali), vytvořili jsme si své vlastní.

    Začali jsme systém, jehož jsme částí, tak radikálně měnit, až vznikl systém jiný. Nový. Umělý.

následující KAPITOLA


zpět k OBSAHU