Kapitola 10

Požár a běh z kopce


Lepší je nepřítelem dobrého.

motto


Požár je děj, který sám sebe urychluje. Čím víc něco hoří, tím víc se to rozhořívá - zvyšuje se teplo a další palivo je předehřáté a vysušené, proto prudčeji vzplane. Takhle jednoduché je to samozřejmě jen pokud je nahromaděné palivo stejnorodé. Třebas požár vyschlé stepi se šíří čím dál rychleji na všechny strany, dokud ho změněná situace nezbrzdí. Tou změněnou situací může být změna struktury a hořlavosti dosahovaného paliva, zásah zvenčí (ustal vítr, prší, někdo hasí) nebo skutečnost, že už shořelo vše, co bylo hořlavé. Za nezměněných vnějších okolností tedy požár probíhá v každém okamžiku s největší možnou rychlostí. Je to typický děj bez negativní zpětné vazby - nic ho nebrzdí. Převládá v něm pozitivní zpětná vazba: každý další děj vytváří lepší předpoklad pro své vlastní pokračování. Více vyschlejší trávy - větší rychlost hoření - větší plocha, která hoří. Proces v sobě nemá nic, co by ho omezovalo, dokud se nevyčerpá. Pak rychle skončí. 

Jiným typickým dějem s pozitivní zpětnou vazbou je  lavina. Vrstva sněhu se za určitých podmínek utrhne a klouže svahem dolů. Strhává přitom další hmotu, hrne ji před sebou, nabaluje ji, zvětšuje tak svou hmotnost a tím i rychlost pohybu.

Čím víc, tím rychleji, čím víc, tím víc. Až do konce, který je tak náhlý, jak je náhlá změna podmínek: palivo došlo, kopec skončil.

Děje bez negativní zpětné vazby bývají destruktivní. Končí zničením systému, v kterém děj probíhal, nebo úplnou proměnou jeho uspořádání. Děj sám sebe dovede k nejrychlejšímu možnému konci. Takové systémy netrvají dlouho a proto se s nimi nesetkáváme příliš často. Ta negativní zpětná vazba, brzdící a omezující, je v nich však stejně v určité míře přítomna. V případě laviny je to tření, v případě požáru vlhkost paliva, jeho úbytek, nedostatek kyslíku a podobně. Příkladem hoření s opravdu minimální negativní zpětnou vazbou je výbuch.

Sám vývoj života začíná prudkým, explozívním růstem. Z jedné buňky jsou dvě, ze dvou čtyři, pak osm.... Prudkost exponenciálního růstu není zpočátku ničím omezována. Zpomalení, ke kterému dochází v průběhu vývoje - to je vstup negativní zpětné vazby do celého procesu. Sousední buňky mezi sebou začínají komunikovat a ovlivňovat další růst. Sebeomezování - autoregulace začíná být čím dál důležitějším prvkem živého systému. Celá další existence života spočívá v takovém zpětnovazebném propojení, které brzdí a reguluje všechny živelné, explozívní, bezuzdné procesy tak, aby neproběhly naráz, bez kontroly, ale aby na sebe navazovaly a vzájemně se podporovaly. Proto systém trvá v proměnlivé a stále se vyvíjející rovnováze. Žije.


Jsou však situace, kdy i složité živé systémy vstupují do dějů, ve kterých pozitivní zpětná vazba převažuje.

Představíme-li si, že místo sněhové masy laviny se z kopce řítí člověk (a nemusí to být lyžař), může nastat chvíle, kdy už svůj běh nedokáže ovládat. Z běhu se stává spíše zadržování pádu. Čeština má pro to krásné slovo PÁDIT!

Pádí a nemůže přestat. Každý další krok-skok je už nezbytný, protože jedině dalším odrazem od země může předejít prudkému pádu. A každý ten další krok-skok musí být delší a pružnější a rychlejší. Zvyšuje tak rychlost běhu a tím i nutnost dalších, ještě větších skoků. A tak vlastně rychlost, která začíná být nebezpečná, nevede ke zpomalení, ale k ještě většímu zrychlení. Způsob běhu, který začíná být nebezpečný, kupodivu nevede ke změně, k jinému pohybu, ale k posílení stávajícího způsobu. K posílení sebe sama.

Každý další krok nejenže neřeší problém, do kterého se člověk dostal, ale zvětšuje ho a současně řešení odkládá.

Rychlost běhu ROSTE.

Nebezpečí pádu ROSTE.

Jak to skončí? Zlomyslný jazyk navrhuje zeptat se raději: jak to dopadne ?


Dějem bez negativní zpětné vazby, bez omezení, se dnes zdá být i trvalý ekonomický růst, neustálé zvyšování výroby a spotřeby, na kterém je založeno bohatství a blahobyt průmyslové tržní společnosti.

Všimněte si, že slovo OMEZENÍ vnímáme převážně negativně a vůbec nám to nepřipadá divné. Slova země neomezených možností označují zářivou perspektivu něčeho žádoucího. Kéž by se i naše země stala takovou!

Zkusme vedle položit slova nemoc neomezeného růstu. Kéž by se i naše nemoc stala takovou?

(Je to náhodná souvislost, že rakoviny přibývá právě v průmyslových společnostech?)

Namítnete, že roste-li nemoc, je to růst něčeho nežádoucího, zatímo neomezenými možnostmi všichni jistě rozumíme růst samých dobrých věcí.

Ale je více dobrého vždycky lepší?


Je to náhodná a nesystémová souvislost, že právě s počátkem průmyslové revoluce, která roztočila zrychlující se a neomezovaný koloběh výroby a spotřeby, se objevují důmyslné vynálezy omezujících zařízení na principu negativní zpětné vazby, které později usnadní lidskému myšlení pochopení zpětnovazebných vztahů v přírodě a předznamenají tak vznik kybernetiky?

Průmyslová revoluce, která odstartovala celé ty dostihy výrobků, surovin a energie, přinesla i vědomé aplikace negativní zpětné vazby.

Když James Watt vynalezl koncem osmnáctého století parní stroj, zjistil, že bez zabudované negativní zpětné vazby by se jeho stroj velmi brzy rozletěl na kusy po širém okolí. Čím více páry, tím rychlejší pohyb pístu ve válci a tím rychlejší otáčení setrvačníku. To je pozitivní zpětná vazba. ČÍM VÍC, TÍM VÍC!

Žádný stroj však není konstruován pro neomezenou  rychlost. Watt zapojil mezi klapku ovládající přívod páry a otáčející se setrvačník jednoduchý přístroj: na svislé ose, poháněné převodem ze setrvačníku roztáčeného parním strojem, se otáčejí dvě koule na pohyblivých ramenech. Čím rychleji rotují, tím více je odstředivá síla vzdaluje od osy. Jejich tah na pohyblivá ramena se přenáší na klapku a ta přiškrtí přívod páry do válce parního stroje. Tlak se sníží, zpomalí se pohyb pístu ve válci, zpomalí se otáčení setrvačníku i koulí regulátoru, ty poklesnou níž, jejich tlak na pohyblivá ramena se přenese na klapku, ta vpustí více páry do válců, zrychlí se pohyb pístu ve válci, zrychlí se otáčení setrvačníku a tím i koulí regulátoru.

Jednoduchý princip negativní zpětné vazby: je-li něčeho víc, zmenšuje se tím důvod, aby toho přibývalo. Je-li něčeho míň, zmenšuje se tím důvod, aby toho ubývalo.

Zpoždění informace vlastně neexistuje, každé zrychlení přímo ubírá páru. Výsledkem je konstantní rychlost chodu stroje i při různém stupni zátěže. Zpětná vazba dělá dojem jednoduchého a neměnně fungujícího mechanismu. Není tomu tak.

Jejím předpokladem je informace. Informace je news of difference - zpráva o rozdílu. V případě regulátoru zpráva o zvyšující nebo snižující se rychlosti otáčení parního stroje. Odstředivá síla na koulích nás informuje. Ale ve chvíli, kdy táhlo nepovede k přívodu páry, ale třebas k peru záznamového přístroje, získáme pouze záznam, křivku, informaci, jak rychlost stoupá.

Tudíž: informace, která není propojená s ovládacími funkcemi systému, je neúčinná.


Přímé propojení, jako v případě regulátoru, působí bez časové prodlevy. Jde o zeslabení příčiny. V některých situacích, často se vyskytujících v systémech řízených lidskými zásahy, je cesta informace složitější, dochází ke zpoždění (reakční čas řidiče & doba sešlápnutí brzdového pedálu), nebo je cesta někde přerušená (nepozornost řidiče nebo nefungující brzdy).

Informaci je nutno přijmout, pochopit, interpretovat a pak se podle ní buď zachovat, nebo nezachovat. Mezi informací a akcí je prodleva, je to dvoufázový pohyb.

Takovou negativní zpětnou vazbou je bolest, která nás přivede k pozdějšímu odstranění příčiny: necháme si ošetřit zub. Ale bolest nám také může přímo, bez prodlevy, zabraňovat v pohybu a napínání poraněného svalu, který je její příčinou.


Informace    <->   Negativní zpětná vazba


Někdy je zpoždění zhoubné, jindy může být funkční. Pozdržení informace o požáru v kině až do chvíle, kdy jsou otevřeny všechny únikové dveře, je předpokladem záchrany. Okamžitá informace by naopak mohla rozpoutat pozitivní zpětnou vazbu - paniku, která sama sebe posiluje a končí tragicky. Neutečou ani ti, kdo stojí přímo u dveří. Jsou na ně davem přitisknuti tak, že je nemohou otevřít.


Předpokladem negativní zpětné vazby je tedy informace o možném nežádoucím stavu či nebezpečí. Je to nepříjemná informace a některé systémy mají tendenci se jí zbavit. Nedat se vyrušovat.

Třebas už zmíněná bolest. Můžu dát zaplombovat či vytrhnout zub, který se takto hlásí, nebo můžu bolest zahnat prášky. Odstranit. Teď už mě nic nebolí, tak se nic špatného jistě neděje. V případě důsledného užívání opravdu účinných prášků to může skončit celkovou sepsí - s následnými chronickými zánětlivými ložisky v těle, stěhovavými záněty kloubů, nevyléčitelnou infekcí ledvin.

Odstraňování bolesti a jiných příznaků nemoci namísto její příčiny se říká symptomatická léčba a je to postup, který současná medicína stále ještě používá. Někdy proto, že jinak pomoci nedokáže, jindy proto, že nenahlíží nemoc v rámci celého systému, ale pouze jako izolovaný problém. (Viz kapitola 15.)


Ale i některé politické systémy se snažily a snaží negativní zpětnou vazbu zpřetrhat:

Zákeřná kritika z nepřátelských, protisocialistických pozic narušuje plodnou atmosféru mírového budování a podrývá oprávněný optimismus pracujícího lidu. Je to hanobení našeho socialistického zřízení. Tak zdůvodňoval minulý komunistický režim zákaz zveřejňovat jakékoliv negativní informace. Nejen politické a ekonomické skutečnosti byly zbaveny všeho negativního a „protirežimního”, ale i zprávy o tuzemských dopravních nehodách a přírodních katastrofách byly cenzurovány a upravovány, aby se „vládnoucí pracující lid” nepolekal, že se u nás děje něco zlého.


James Watt nazval ten popisovaný přístroj, kterému česky říkáme regulátor, anglickým slovem governor. Vladař, panovník, guvernér. Zásah do zpětné vazby je totiž nejúčinnějším způsobem ovládání. Nastavováním různých prahových hodnot ovlivňuji bez velkého úsilí chod celého systému. Proto se diktátorské vlády snaží držet tok zpětnovazebných informací pod kontrolou a rozhodovat, které mají mít vliv na chod systému a které ne.

Informace nepropojená s ovládacími funkcemi systému není účinná. A je obtížné dopředu určit, které informace a za kterých okolností mohou být klíčové. Proto jeden za základních demokratických principů zní: žádné informace nepotlačovat.


*** *** ***


Jak je to s doktrínou trvalého hospodářského růstu? Kam se poděla ta negativní zpětná vazba, která v každém přirozeném systému brzdí a omezuje jeho růst? Opravdu ji tržní ideologie postrádá? Vždyť svoboda informací a spoléhání na vnitřní autoregulaci spíš než na centrálně plánované řízení jsou základními atributy systému, který nazývá Michael Novak (1992) demokratickým kapitalismem, a o němž věří, že rozluštil tajemství trvalého materiálního pokroku. Dílo demokratického kapitalismu nebude dokonáno, dokud nebude každému lidskému životu na této planetě zabezpečena dostatečná materiální základna.


Negativní zpětnou vazbou v ekonomice je cena, kterou musím zaplatit za to, co chci. Je-li příliš vysoká, omezuje poptávku, spotřebu i výrobu. Zpomaluje chod celého stroje. A právě jedna tržní praktika tuto negativní zpětnou vazbu zadrhla. Zpozdila ji. Odložila. Dnes kupujte, zítra zaplatíte!  Byl to dobrý obchodník, který kdysi přišel s takovou nabídkou. Zapojil tím budoucnost do obchodu přítomnosti a podstatně tak zvýšil svůj obrat.

Na vyšší systémové úrovni se podle stejného principu chová celá naše průmyslově tržní civilizace. Odkládá do budoucnosti vše, co jinak bývalo zvykem platit hned a v hotovosti. A k tomu se druží i další obvyklá kapitola kupování na dluh: při trošce lehkomyslnosti si můžeme dovolit i to, o čem víme, že na to nikdy mít nebudeme. Budoucnost je přece velká a bezedná a narozdíl od nás nekonečná. Třebas skrývá i tajemné poklady, které jednou zaplatí naše dluhy.

Takovým přístupem zdánlivě zvyšujeme pružnost naší civilizace. Otvíráme pro sebe nový, tajemný prostor. Ustupuje před námi a tím je vlastně pořád stejně prostorný. Tam směrujeme všechny negativní zpětnovazebné informace. Tam, v budoucnu, ať jednou začnou působit a zaplatí tam, nějak někomu, naši přítomnost.

A můžeme tam vlastně odkládat i všechno ostatní, s čím si dnes nevíme rady: třebas veškerou starost o odklizení, zneškodnění, likvidaci (či jak vůbec nazvat tak neřešitelný úkol) desetitisíců tun radioaktivních odpadů, které budou životu nebezpečně zářit příštích devadesát tisíc let a které rozséváme na tisíce míst po celé zeměkouli, zaléváme je do skla, házíme do starých dolů, potápíme na mořské dno, ponecháváme je na oběžné dráze - usilovně se snažíme, aby byly všude. Jako jednotlivci bychom se tak nechovali ani v příbytku náhodného souseda, natož u svých vlastních dětí. A budoucí Země je přece příbytek našich dětí.

Nestačí nám dnešek a tak spotřebováváme i zítřek. Napadlo nás, že až ho spotřebujeme, tak žádný nebude?


Trvalý ekonomický růst je dnes pokládán za spolehlivý lék nejen na problémy industriální společnosti včetně těch, které sám způsobuje, ale i na celosvětové problémy, jako je třebas exponenciální růst populace nebo hladomory a epidemie.

Nejčastější argumenty, proč je ekonomický růst nezbytný, jsou dva:

1/ abychom co nejdříve žili všichni v nadbytku a pohodlí,

2/ abychom se zbavili problémů, které ekonomický růst působí. (Všimněte si, že toto je pozitivní zpětnovazebná smyčka.)

V severočeských povrchových dolech - které proměnily někdejší zahradu Čech v měsíční krajinu - nelze zastavit těžbu. Doly musí napřed vydělat na nápravu škod, které způsobily. Musí napřed dalším dolováním a prodejem uhlí (a pochopitelně i jeho spalováním) vydělat na zahlazení alespoň těch nejhlubších propastí, zajištění obrovské plochy obnažených uhelných vrstev proti samovznícení a na rekultivaci těch nejpříkřejších svahů, aby se nesesouvaly. Nápravu ovšem bude nutno uskutečňovat mnohem rychlejším tempem než novou těžbu, jinak nastane nekonečný příběh.


Neustálý úprk z kopce je nutný zpočátku proto, abychom běželi rychleji, protože spěcháme. Později proto, abychom zabránili hrozícímu pádu. Tahle modelová situace je příznačná v tom, že zpodobuje rozběhnutý, narůstající pohyb bez negativní zpětné vazby, ale přitom si těžko odmyslíme běžcovo vědomí, které v určitou chvíli pochopí, že ještě rychlejší běh není lékem na následky rychlého běhu. Od jiné určité chvíle už nemůže takové pochopení ničemu zabránit, jedině snad šikovnou a pohotovou spoluprací s pádem (uměním padat) může zmírnit jeho následky. Jde tedy o to, která situace nastane dřív: uvědomění, nebo nevratnost ?


Používat růstu k vyřešení problémů růstu je z energetického hlediska stejný nonsens jako myšlenka perpetua mobile.

Z hlediska mechanického perpetuum mobile není možné, ale existuje proces, který dokáže řešit problémy, které si sám vytváří. Není to růst, je to vývoj. Růst, jak známo, není ve vývoji živých systémů neomezený. Tvoří většinou pouze krátkou počáteční fázi.

Po narození váží člověk kolem 4 kg a měří asi půl metru. V 18 letech měří průměrný člověk téměř 180 cm a váží přes 70 kg. Kdyby rostl dál stejným tempem, měřil by ve 40 letech asi 6,5 metru a vážil by přes tunu.

Jeho růst je však omezen hormonálně. S končící pubertou dochází k uzavírání růstových štěrbin v lebce a ke kostnatění chrupavek. Tím končí i fyzický růst.

Pakliže pokračuje, je to vážná nemoc. Může jít o gigantismus, kdy je růstový hormon produkován i po uzavření štěrbin a zkostnatění chrupavek. Příčinou bývá nádor hypofýzy. I když se ho podaří odstranit a člověk - gigant přežije, trpí nedomykavostí srdce, artrozou, cystami na plících a těžkými sexuálními i zažívacími poruchami.

Jinou nemocí růstu je hypogonadismus, kdy se následkem nedostatečné funkce pohlavních žláz štěrbiny neuzavřou. Takový člověk mívá velmi dlouhé, křehké a lámavé končetiny.


Řešení problémů růstu tedy může přinést proměna růstu ve vývoj. A vzhledem k tomu, že růst zatím vědomě podporujeme, změna musí proběhnout především v našem myšlení. Ostatně všude kolem sebe (i v sobě) můžeme vidět, že zdravý vývoj čehokoliv, ať je to vývoj jedince, jeho myšlení nebo fyzické kondice, profesionální orientace nebo vývoj vztahu znamená vždycky v nějaké podobě omezení. Zřeknutí se něčeho. Oběť.

Už malé dítě záhy objeví, že odepře-li si okamžitou slast, má to za následek uspokojení trvalejší a hlubší. Učí se zadržovat bezprostřední úlevu ve jménu hodnot vzdálenějších, zato však vyšších: sucho v kalhotkách, ocenění od blízkých lidí, hlubší komunikace s nimi - vnímání „jejich” uspokojení i zpětná radost z něj, možná i záblesk pochopení, k jakým dalším výšinám ten vývoj osobnosti míří. Schopnost vzdát se okamžitého uspokojení je projevem osobního zrání. Z tohoto hlediska se zdá, že je lidstvo dosud v plenkách.

následující KAPITOLA


zpět k OBSAHU