Kapitola 11

Průmyslová revoluce


Napněme přírodu, tu špinavou děvku na skřipec

a vyrvěme jí všechna její tajemství!

                         Francis Bacon (1620)


Slovo vytěžit znamená vytáhnout na povrch. Má společný základ se slovy těžký, těžba, výtěžek. Výtěžek je to, co získáme. Zisk. Klíčové slovo současné průmyslové civilizace.

U počátků průmyslové revoluce byla skutečně těžba. Dobývání z hlubin země.

Moudrá čeština nás upozorňuje na totožnost dobývání nových zemí a dobývání nerostných pokladů ze země. Honba za ziskem totiž začala na povrchu. Dobýváním země jako prostoru. Kolonizací nových území. I tam šlo o snadný zisk a nerostné bohatství z nitra země.

„Zlato je zázračná věc! Kdokoliv ho vlastní, může dosáhnout všeho, co si přeje. Se zlatem můžeme vést lidi do ráje.” prohlásil objevitel a dobyvatel nového světadílu, Kryštof Kolumbus. A dobývaná území byla nazvána El doradem, zlatou zemí, rájem.


S dobýváním cizích zemí přišel i novodobý rozkvět otrokářství. Byl to první příznak nedostatku laciné a spolehlivé pracovní síly. Mohli bychom říct, že to byl příznak hospodářského růstu. Ve středověkých dolech byli využíváni koně i jiná hospodářská zvířata. I tudy vede kus hranice, za kterou končí soužití člověka s přírodou. Zvířata v žentourech byla oslepena a prožila v zapřažení celý život. Neznala nic než dřinu a trochu žrádla. Neviděla nikdy světlo, nepotkala nikdy druhé zvíře a pravděpodobně ani od lidí se jim nedostávalo příliš často vlídného kontaktu. Byl to pokus proměnit zvířata ve slepé stroje.

Také otroci byli pro některé práce oslepováni. Slepá síla je ochotnější činit stále totéž. Mechanicky. Bez paměti, bez vědomí o svém okolí. Bez kontaktu. Dodnes říkáme „slepý pohyb stroje”. Jako by lidská potřeba získat neosobní, spolehlivou sílu předběhla první technické vynálezy a uskutečnila se nejprve na živých tvorech.

Až později přišel opravdu mechanický otrok: parní stroj.

I u jeho zrodu stála těžba z hlubin, dolování.

Lewis Mumford (1947) uvádí, že první parní stroj zkonstruoval James Watt už v roce 1765 jako důlní čerpadlo. Občas se lidé přou, zda průmyslovou revoluci zahájil vynález parního stroje, nebo zvýšená těžba železné rudy, která zas zvětšila poptávku po uhlí, když roku 1709 nahradil Abraham Darby dřevěné uhlí při výrobě železa uhlím kamenným. To umožnilo stavět vysoké pece s velkým výkonem. Další vývoj výroby litiny potřeboval pumpu, která by přiváděla do pece mocnější proud vzduchu. I to byl jeden z prvních úkolů parního stroje.


Otázka, čím to všechno začalo, co bylo první nebo co bylo nejdůležitější, má v sobě sama něco z průmyslově revolučního přístupu: přesvědčení, že vše má své jasné, jednoznačné a rozlišitelné příčiny. To patří k novověkému myšlení a úspěšný rozvoj techniky ho posiloval a utvrzoval: funkce stroje je přehledná a neměnná, lze jí rozumět a lze ji předvídat. Tak vznikla potřeba nahlížet i na skutečnost jako na tvrdý systém. Důležité také je, že stroj poslouchá. Poprvé člověk ovládá sílu o tolik větší, než je jeho vlastní. Proto snadno uvěřil a do dneška věří, že stačí porozumět, jaké příčiny mají jaké následky, a nic už ho nemůže překvapit. Stačí vědět, jak do sebe zapadají kolečka. Možná že cokoliv lze redukovat na mechanickou funkci a na to, co je prakticky využitelné:

„Můžeme dokázat správnost porozumění nějakému přírodnímu úkazu tím, že jej sami uděláme, vytvoříme z jeho podmínek, že jej nadto donutíme, aby sloužil našim účelům. Tím jsme učinili konec kantovské nepostižitelné „věci o sobě”. Chemické látky vznikající v rostlinných a živočišných organismech zůstávaly „věcmi o sobě” tak dlouho, dokud je organická chemie nezačala jednu po druhé vytvářet. Tím se stala z „věci o sobě” věc pro nás, jako např. mořenové barvivo, které už nepěstujeme na poli v koříncích mořeny, nýbrž vyrábíme je mnohem levněji a prostěji z kamenouhelného dehtu.” Píše Bedřich Engels v roce 1862.

Redukovaný děj můžeme ovládnout, kdykoliv zopakovat a naučit se ho využívat. Vyjmout určitý výsek skutečnosti a těžit z něj v představě, že nic jiného tím neměníme. Trochu se to podobá té medicíně, která léčí jenom příznaky a ne nemocné lidi.


I v přírodě existují jednoduché mechanické děje. Mnoho let uschlá borová šiška se bude stále a mechanicky otvírat ve vlhku a zavírat v suchém, teplém klimatu, i když už dávno nežije, i když už ani žádná semínka nemá.

Často zkoumáme takto vypreparovanou skutečnost a z jejího posmrtného, mechanického fungování usuzujeme na funkci celého světa kolem nás.

Taková zkušenost světa redukovaného na jednotlivé funkční díly dala vzniknout strojům, které nás svou spolehlivou funkcí ujišťují, že naše porozumění je správné.

V živých organismech je řada těchto mechanických funkcí využívána, koordinována a zpětnovazebně propojena. Automatismy jsou oživeny zapojením do širšího, seberegulujícího systému.

V lidmi řízených systémech však dochází k tomu, že na tyto mechanické funkce je stejně mechanicky a izolovaně spoléháno. Je s nimi kalkulováno jako s neměnnou a s ničím dalším nesouvisející jistotou.

Ale žádný vývoj neprobíhá mechanicky a lineárně. Ani vývoj průmyslové civilizace ne. Má mnoho začátků, protože jak dobývání cizích zemí, tak těžba uhlí, hledání zlata, výroba železa, zotročování a oslepování zvířat i lidí, vynález mechanické síly, železnice, přádelny, stěhování do měst, rozvoj obchodu, vykořisťování dětské práce, růst výroby i spotřeby, vznik proletariátu, to všechno jsou navzájem propojené děje, které nevyplývají postupně jeden z druhého, ale vzájemně se ovlivňují, probouzejí a pohánějí. Je to systém a každá událost v něm je uzlíkem v hustém tkanivu informačních i energetických toků a zpětných vazeb. Je těžké orientovat se v jednotlivostech, neboť to není stroj. Ale je možné si všimnout, že celý ten dějinný pohyb je zhmotněním čehosi existujícího v lidské mysli. Je to manifestace měnícího se lidského postoje ke světu. A protože žádný vztah není jednosměrný, je to i pozitivní zpětná vazba, která tento lidský postoj potvrzuje. Ujišťuje o jeho výhodnosti. Posiluje ho a rozvíjí.

Je to postoj dobyvatelský a bezohledný. Už počátkem 16. století (!) psal český kronikář hornictví Agricola: Dolovací práce pustoší pole, lesy jsou poráženy, neboť je třeba dřeva na trámy, stroje a tavení kovů. Když jsou rudy proprány, použitá voda otravuje potoky a řeky.

Lewis Mumford k tomu dodává, že důl býval vždy nejhorším základem pro trvalou civilizaci, jaký si lze představit: po vyčerpání slojí musí být uzavřen, zůstávají opuštěné budovy a zdevastované okolí.

Už ve vlastním postupu dolování je přítomno násilí. Země, která nás dosud živila, je teď překážkou, kterou je třeba odstranit, abychom se dostali k bohatství. Otevřeme ji a vezmeme si to, co skrývá. Dobře viditelné je to na odkrytých povrchových dolech, které proměňují celou krajinu ve zjizvenou pustinu. Někdejší planou krásu přírody proměníme v energii, která učiní náš život bohatším! hlásá komentář českého komunistického filmového týdeníku z 50. let.

Dolování bylo pro další rozvoj průmyslové revoluce určující nejen jako dodavatel surovin a paliva a jako stimul mnoha technických vynálezů, od kolejové dopravy přes parní stroj, parní lokomotivu až k vynálezu dynamitu, ale především jako návod, jak se postavit ke skutečnosti. K přírodě. Ke světu.


Mumford říká, že duch hornické těžby nakazil celý hospodářský a společenský organismus a stal se vzorem pro ostatní druhy výrobní činnosti. Vidí důl jako první zcela neorganické prostředí, které člověk vytvořil a v němž žije. Umělé světlo, umělé větrání. Důl mu připadá jako konkrétní zobrazení pojmového světa, jenž byl vytvořen fyziky 17. století.

A město 19. století mu připadá už svým vzhledem jako pokračování uhelného dolu. Umělé světlo, napřed plynové pak elektrické, dělá z městské noci den, vznikají podchody, pasáže, podzemní doprava. Uhlí, železo a pára určují životní styl. I v oblékání vítězí černá a bílá, barevné obrazy nahrazuje černobílá fotografie. Začíná přibývat neživých věcí. Strojů, staveb, kolejí, silnic. Svět se dal do pohybu. Železniční doprava i růst nových továren působí obrovský pohyb lidí, jejichž způsob života se také radikálně mění. Jsou svobodnější, otvírají se jim možnosti, o nichž neměly předchozí generace tušení.

Na druhou stranu však jejich jednání začínají určovat stroje. Veliký parní stroj býval srdcem továrny. Jeho pohyb rozváděly transmise po celé tovární hale. Parní stroj byl nákladnou investicí stejně jako stroje, které poháněl. Proto vznikají továrny velké a centralizované. Velikost se stává symbolem výkonnosti. Je v ní spatřována známka pokroku. „Větší” se stává jiným slovem pro „lepší”.

Uhlí je drahé a musí se dovážet. Dříve bývala síla laciná a všudypřítomná, ať už zvířecí, větrná či vodní. V místech uhelných či rudných dolů vznikají celé průmyslové oblasti s průmyslovými městy a zcela specifickým způsobem života. Poháněny párou a osvětlovány plynem mohly továrny pracovat 24 hodin denně. Proč by tak nemohl pracovat i dělník? Parní stroj začíná udávat tempo lidským životům. Šestnáctihodinové pracovní směny a práce malých dětí byly naprosto běžné.

Wattův regulátor na každém parním stroji zajišťoval, aby se stroj nepřetížil. Aby se netočil příliš rychle. Avšak v prudkém a zrychlujícím se tempu průmyslové revoluce naprosto chyběla jiná negativní zpětná vazba: taková, která by zajišťovala, aby se nevyčerpala „sociální pružnost společnosti”, o které mluví Gregory Bateson. (Viz kapitola 8.) Aby nebyli lidé bezcitně vykořisťováni způsobem, který se v lecčems nelišil od postavení někdejších otroků. Již za nemnoho let se nepřítomnost této sociální zpětné vazby projeví: vznik komunistického hnutí, jeho celosvětové rozšíření včetně vzniku takzvaného „tábora míru a socialismu”, který po desetiletí terorizoval většinu světa hrozbou „světové revoluce” a v bývalém Sovětském svazu stál životy desítek milionů lidí. To všechno možná nemuselo nastat, kdyby systém pružně reagoval na rodící se vnitřní nestabilitu. Celou situaci je také možno vidět z hlediska nelineární termodynamiky jako příklad toho, jak v systému přivedeném pozitivní zpětnou vazbou daleko od rovnováhy zesilují fluktuace, které mohou způsobit, ne vždycky úspěšný, přeskok do nového režimu. (Viz kapitola 17: Smysl krizí.)


Žádné kdyby samozřejmě neexistuje a tak jako neměla jednu příčinu celá průmyslová revoluce, neměly ji ani revoluce sociální, ani ta z roku 1917. Zmíněná sociální zpětná vazba nemohla vzniknout z řady různých důvodů, mimo jiné i proto, že mnoho vztahů ve vývoji celého industriálně tržního systému bylo vytvářeno či alespoň ovlivňováno lidmi z pozic zcela účelových a krátkozrakých. Zaslepených touhou po zisku.

Člověk poprvé sáhl do zásobárny, která se vytvářela po milióny let a která je neobnovitelná. V té době si to ještě neuvědomoval a právě pocit zdánlivé nezměrnosti zásob surovin i energie dal úplně nový rozměr pojmu zisk. Dolování a celý následný rozvoj průmyslu, dopravy i obchodu pro lidi zviditelnilo, přímo zhmotnilo doposud vzácnou a jen tušenou perspektivu: snadno a rychle zbohatnout. Vydobýt si bohatství. Ze všeho něco vytěžit.

Začíná se šířit touha po zisku jako určující životní postoj.

Touha po moci a bohatství je pradávná lidská vlastnost. U jejích kořenů vidím touhu po prestiži. Po vyniknutí. Ujištění se o vlastní kvalitě. Po důležitosti, ocenění a uznání od druhých. Uspokojení této touhy dodnes každý hledá těmi prostředky, které jsou mu dány. Někdo vnímá vlastní hodnotu i dosažené společenské ocenění jako důsledek své inteligence, jiný jako důsledek své fyzické krásy nebo síly, další jako důsledek zvláštních nadání, pohybového, hlasového a jiných, nebo tvořivé schopnosti, výtvarné, hudební, literární, technické i jakékoliv jiné. Existují však dvě cesty vedoucí k témuž cíli takříkajíc externě, bez mimořádných vnitřních dipozic: moc a bohatství. Jsou to veličiny příbuzné, ledaskde se i překrývající, ale v této úvaze se obejdeme bez jejich podrobnějšího vymezení.

Odjakživa byli jedinci, kteří toužili po moci, a někteří z nich jí dosahovali; byli i jedinci, kteří toužili po bohatství, a někteří z nich ho dosahovali. Zajisté, že způsoby poctivými i nepoctivými. Moc i bohatství bývaly tedy vždy ve dvojí podobě, zasloužené i nezasloužené.

Ale zisk je ještě trochu něco jiného: pokud se podnikateli vrátí vložené náklady včetně slušných mezd pro něj i všechny zúčastněné, včetně nákladů na obnovu opotřebeného zařízení, nepovažuje to ještě za zisk.

Zisk je až to, co je navíc. To, co umožňuje růst.

Touha po zisku je touhou po bohatství neustále rostoucím.

Často i touhou po bohatství rychlém a snadno získaném.

A jestliže je trvalý růst považován za účel, je i zisk a touha po něm považována za účelnou.

S rozvojem průmyslové společnosti touha po zisku zevšeobecněla. Stala se uznávaným a společensky oceňovaným postojem. Životní filosofií.

O přesvědčení, že každý by měl usilovat o hmotný zisk nejen v zájmu svém, ale v zájmu celé společnosti, soudí Robert L. Heilbroner (1986), že v podstatě neexistovalo v kulturách egyptských, řeckých, římských ani středověkých. Bylo velmi málo rozšířeno v době renesance a reformace a téměř nepřítomno v orientálních civilizacích.

Ale i dnes je vyhledávání zisku pro zisk cizí značné části světové populace. U méně industrializovaných národů můžeme pozorovat, že člověk neuvyklý na práci za mzdu nereaguje na zvýšení mzdy větším pracovním úsilím. Vezme si raději více volna.


Ani myšlenka „vydělávat si na živobytí” nebyla v době před průmyslovou revolucí funkční. Nezapadala do kontextu, dalo by se říct. Feudál byl samozřejmě živen svými poddanými a bylo mu poskytováno vše, co si usmyslel, aniž by to považoval za nějaký zisk, o který musí usilovat, nebo který by chtěl neustále zvyšovat. Nevolníci samozřejmě robotovali na jeho statcích, aniž by mysleli, že si tím vydělávají živobytí. Teprve průmyslová revoluce je osvobodila a umožnila jim „jít za výdělkem” kamkoliv jinam. Dodnes v češtině přežívá výraz jít za lepším. Znamenalo to opustit svou vesnici a vydat se do světa, kde vyrůstá mnoho továren a dolů a vše se mění a lidé bohatnou.

Před průmyslovou revolucí nebyl ekonomický život tak oddělen od života sociálního. Práce nebyla především prostředkem pro dosažení určitého cíle: peněz a možnosti nákupu. Peníze a zboží k ní sice patřily, ale práce nebyla vnímána účelově. „Nechodilo se” do ní.

I bohatství bylo jiné. Mělo častěji než dnes viditelnou podobu něčeho, o co je nutno pečovat. Bohatství zavazovalo. Zisk nezavazuje. Lidé na burze kupují a prodávají statky, které nikdy v životě neuvidí. Nejde o ně, jde o zisk.


Teprve zámořské objevy a dobývání nových území vedly k rozvoji obchodu; dolování pak k rozvoji námezdní práce, k vynálezům strojů a šíření dalšího průmyslu. Množství vyráběného zboží i vznik železniční dopravy umožňuje dosud nebývalý růst trhu. Přibývá věcí, které si lze koupit. Včetně společenského postavení, moci a slávy.

S představou svobody se snadno pojí představa neomezenosti. A touha po zisku skutečně ruší všechny meze. Nechce o nich vědět, tak jako nechce vědět o všech zpětnovazebných varovných signálech. Čím víc, tím líp. Množství věcí, jejich kvantum, začíná být důležitější než dřív.

Novověk začíná náporem kvantifikace. Převedeme-li věci na množství, počet, váhu, objem, zdá se nám, že můžeme porovnávat cokoliv s čímkoliv. Vzniká přesvědčení, že všechno se dá převést na společného jmenovatele. Všechno jde vyjádřit ziskem, nebo ztrátou.

Všechno jsou veličiny, které činí svět přehledným a srozumitelným. Vypočitatelným. Umožňují uspořádat vše do jednoho měřitelného systému. I čas jsou peníze. A cenu člověka lze vyčíslit ziskem, kterého za život dosáhl či mohl dosáhnout. Takový svět působí homogenně. Zisk vše zdánlivě sjednotil. Ale existuje vůbec?

Je v hmotném světě možné získat něco za nic? Není každý „zisk” svou podstatou jenom půjčka? V tom lepším případě? V horším loupež?

Lewis Mumford, který označil dolování za „loupeživý průmysl”, dodává, že loupež je snad nejstarší způsob úspory práce, který se pokouší, podobně jako válka a kouzelnictví, získat něco za nic. Dolování sice práci nespoří, ale to je také jediná cena, kterou člověk platí za to, co si bere. Zanechává za sebou zpustošenou, zjizvenou přírodu.

Ze zorného úhlu  průmyslové revoluce vidí člověk sám sebe jako autokrata s plnou mocí nad vesmírem, který mu připadá složený ze samých kontrolovatelných fyzikálních a chemických dějů. Celá evoluce života se pak může jevit jako příběh o tom, jak se organismy učí různé triky, aby ovládaly své prostředí. A člověk s uspokojením konstatuje, že má nejlepší triky ze všech, říká Gregory Bateson.


Myslím, že jsou možnosti, jak cosi dostávat jinak než výměnou za protihodnotu. Nejmenují se však zisk ani výtěžek, ale dar a oběť. A nepatří do systému ekonomického (přestože některé dary jsou zdaněny), ale do systému osobních lidských vztahů.


Filosofem celé průmyslové revoluce, trhu a také zisku jako pozitivního motivu lidského konání je Adam Smith. Objevil autoregulační funkci touhy po zisku a nazval ji neviditelná ruka trhu.

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU