Kapitola 12

Faire a Laissez-faire



           Všichni známe a často si znovupotvrzujeme prastarou lidskou zkušenost, že někdy věci probíhají lépe, když jim necháme volný průběh. Když se do nich nevměšujeme, nezasahujeme. Samočinnost má zvláštní kouzlo. Zvolání „To jde úplně samo!” většinou nevyjadřuje zklamání. Představa pohybu, který sám sebe generuje, aniž k tomu potřebuje energii zvenčí, odjakživa lákala vynálezce perpetua mobile. Nejpřitažlivější a nejrozšířenější vynález průmyslové doby byl nazván auto-mobil, samo-hyb, přestože máloco jiného vyžaduje takový vnější vklad vzácné a drahé energie, surovin i lidského úsilí jako globální motorismus. Říkáme-li, že jde něco samo, myslíme tím, že to bez naší námahy probíhá tak, jak si přejeme.


Možná ale, že mnohem více než automobil je takovým samopohybem život a jeho projevy. Ani on není perpetuum mobile, neboť bez vnější energie se zastaví, ale dokáže si ji sám účinně vyhledávat a je, jak už zaznělo v kapitole 4, zcela soběstačný: živé je to, co je schopno samo sebe udržovat svou vlastní proměnou. Živý organismus nebo systém je auto-regulující. To znamená, že má sám k sobě vztah. A vztah k sobě samému, to je zpětná vazba. Člověk se, narozdíl od automobilu, pohybuje opravdu sám a většinou i ví, jak a kam se chce pohybovat. Sám se řídí. Má motiv svého pohybu sám v sobě. Pohnutku. Příčinu?

Z jiné strany jsme se opět přiblížili k problému příčiny. Toho, co je při činu, co spouští každý děj (kapitola 7): motivace, motiv, pohnutka, cíl. Co je pohnutkou lidského jednání? Co řídí naše činy, postoje a vzájemné chování? Adam Smith a po něm mnozí liberální ekonomové se domnívají, že je to vlastní prospěch. Sobectví. A že právě tato pohnutka vede k autoregulaci společenských dějů.


        Každý jedinec se snaží nakládat se svým kapitálem tak, aby mu vyprodukoval co největší hodnotu. Obvykle ani nemá v úmyslu prosazovat veřejný zájem a ani neví, zda a jak moc to dělá. Myslí jen na svou vlastní bezpečnost, svůj vlastní zisk. A přitom je veden Neviditelnou rukou tak, že uskutečňuje cíl, který nebyl součástí jeho záměru. Sledováním svého vlastního zájmu často uskutečňuje zájem společnosti účinněji, než kdyby to měl doopravdy v úmyslu, píše Adam Smith v knize Zkoumání povahy a příčin bohatství národů, vydané roku 1776, tedy 11 let po vynálezu parního stroje.   

Neočekáváme svou večeři z milosrdenství řezníka, sládka a pekaře, ale proto, že víme, že mají své vlastní zájmy. Neobracíme se k jejich humanismu, ale k jejich egoismu, nemluvíme s nimi o svých potřebách, ale o jejich zájmu.

Tak zní nejcitovanější Smithův výrok, vysvětlující, jak zpětnovazebná funkce individuální zištnosti a sobectví vede ku prospěchu celé společnosti. Paul A. Samuelson, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1970, pokládá za největší Smithův přínos, že rozpoznal ve světě sociálně ekonomických vztahů to, co o století před ním Isaac Newton ve světě fyzikálním: autoregulující přírodní řád.

Adam Smith se stal prorokem Laissez-faire, liberálního přístupu požadujícího radikální omezení pravomocí státu a vlády ve prospěch svobody jednotlivců. Realizace osobních zájmů každého jedince a jejich vzájemná konkurence jsou cestou k „největšímu možnému štěstí pro největší možný počet lidí” (J. Bentham). Má to platit ve všech oblastech lidské společnosti: nejen v obchodu a ekonomice, ale třebas i v kultuře a morálce.

Teorie racionálního výběru současného liberálního ekonoma Gary S. Beckera, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1992, stojí na předpokladu, že každý jedinec v každé situaci se vždycky chová tak, aby „maximalizoval svůj prospěch”, to znamená získal z omezených zdrojů co nejvíc. Vpodstatě jakékoliv lidské jednání nahlíží Becker jako ekonomické vztahy:

politické rozhodování (který průmysl jak zatížit daněmi, jak rychle zvyšovat přísun peněz, zda jít do války),

vztahy v rodině (rozhodování o manželském partnerovi, počtu dětí, frekvenci návštěv kostela, distribuci času mezi spánkem a bděním),

vědeckou práci (rozdělování pracovního času i mentální energie vědců),

boj s kriminalitou  (trest je vlastně daň, kterou musí zločinec platit za svůj čin, a zvýšení daní snižuje produkci), i řadu dalších skutečností. Všude totiž platí základní ekonomické předpoklady: omezenost zdrojů a nutnost výběru - rozhodování kolik čeho a za jakou cenu. Tam, kde nejde o tržní vztahy na skutečném trhu, mluví Becker o stínových nebo imputovaných cenách. Ekonomický přístup k lidskému chování předpokládá v různých životních situacích stejnou funkci stínových cen, jako kdyby šlo o ceny tržní.

Gary Becker také věří, že největší výhodou tržní ekonomiky není její účinnost a schopnost vysoké produkce, ale to, že činí lidi nezávislejšími a morálnějšími, protože dobrý byznysmen dá přednost morálnímu chování z velmi praktických důvodů - má-li totiž pověst poctivosti a spolehlivosti, bude mít více zákazníků. A tak dobré podnikatelské praktiky často produkují morální chování.

Becker předpokládá, že neviditelná ruka tržní ekonomiky je schopna tím nejrozumnějším možným způsobem vyřešit většinu problémů lidské společnosti včetně populační exploze, ekologické krize, ubývání zdrojů surovin i problému drog.


Základní postoj ekonomického liberalismu vystihuje francouzský výraz laissez-faire,  znamenající doslova nechte dělat, nechte, aby se dělo. Samotné sloveso faire vyjadřuje opačný přístup: dělat, svým zásahem něco změnit. Mezi těmito dvěma póly se rozkládá velké dilema lidské společnosti: Jak vládnout? Jak věci řídit? Jak a do jaké míry věci ovlivňovat? Ponechat všemu volný průběh, všem svobodu jednání a spoléhat na to, že každý systém včetně těch lidmi vyvořených společenských a ekonomických, má v sobě dostatek autoregulačních zpětnovazebných smyček a uspořádá vše moudřeji než člověk svými zásahy? Nebo je třeba bránit práva občanů tak, aby navzájem neomezovali svou svobodu, aby nezneužívali své moci, bohatství i jiných výhod proti druhým? V politických a ekonomických pojmech pak tato polarita vytváří doktrínu liberální proti doktríně asistenčního státu, doktrínu laissez-faire proti doktríně centrálního plánování, doktrínu volné konkurence proti doktríně státních monopolů a podobně.


LAISSEZ-FAIRE je vlastně spoléhání na to, čemu říká Gregory Bateson systémová moudrost. Přírodní systémy nemají vládu a přitom v nich panuje stabilita, rovnováha a prosperita. Proč by tomu tak nemělo být i v lidském světě?

Adam Smith sám byl inspirován autoregulací přírodních systémů: Je tomu jako v lese, ve kterém žijí sovy a myši: je-li mnoho sov, bude brzo málo myší, protože sovy žerou myši. Zmenší-li se však počet myší, sovy nenajdou dost potravy a vymírají, což umožňuje, aby se zvýšil počet myší. Tak jako se vyrovnávají výkyvy v přírodě, stejně je to v hospodářství s nabídkou a poptávkou, mzdou a cenami a podobně. V hospodářství reguluje všechno sám od sebe neviditelnou rukou svobodný trh. Napsal Smith v roce 1776. O 80 let později byla jeho „neviditelná ruka” inspirací i pro Darwinovu evoluční teorii. Dnes je patrné, že takovéto chápání autoregulace v přírodě je mechanické: bylo zjištěno, že ovulace sov je stimulována hormony březích myší. Díky tomu mohou sovy míru svého vlastního rozmnožování regulovat s předstihem, vzhledem k množství myší, které se teprve narodí. Ani v přírodě tedy nevznikají zpětné vazby bezprostředně, reakcí na dané množství živočichů v komplementární populaci, ale na základě informace - signálu, který vypovídá o budoucnosti. I to může být důvod, proč tak jednoduše a logicky působící neviditelná ruka trhu Adama Smithe zdaleka vždycky nepracuje tak, jak má předpovězeno.

Samuelson shrnuje poselství Adama Smithe takto: Myslíte si, že svými dobře míněnými zákony a zákroky pomáháte hospodářskému systému? Nepomáháte. Nechte ho být. Olej osobních zájmů nejlépe obstará hladký chod jeho soukolí. Nikdo nepotřebuje plánování. Žádný vladař nemusí vládnout. Trh vyřeší vše.


Je pozoruhodné, že i teoretici radikálně protichůdného společenského systému - komunismu, jehož praxe byla založena na centrálním plánování a negaci tržních sil - snili o tom, že společnost, kterou vybudují, nebude potřebovat žádnou vládu, ba zrušen bude i sám stát:

Bedřich Engels mínil, že stát je „zvláštní síla k potlačování” a jakmile pominou společenské třídy, zmizí i stát. Společnost, která zorganizuje výrobu na základě svobodné a rovné asociace výrobců, pošle celý státní systém tam, kam patří: do muzea starožitností, vedle přeslice a bronzové sekyry, napsal Engels.

Většina důležitých problémů v každé společnosti by měla být ponechána trhu, nikoliv vládě. Myslím, že téměř ve všech státech světa jsou vlády příliš veliké, snaží se toho dělat příliš mnoho a dělají to velmi špatně. Řekl Gary Becker v Praze v roce 1995.

V sedmdesátých letech, v údobí, kdy se komunistický režim pokoušel o takzvanou normalizaci společnosti, usiloval i Dopravní podnik hl. m. Prahy o rozřešení jednoho principiálního problému: kterými dveřmi do tramvají nastupovat a kterými vystupovat? Předními, prostředními, nebo zadními? Jedno nařízení střídalo druhé, cestující byli upozorňováni, napomínáni, káráni. Řidiči měli o příležitost víc zchladit si žáhu na neposlušných pasažérech. Nejdříve se nastupovalo prostředními dveřmi a vystupovalo předními i zadními. Zřejmě v naději na rovnoměrné zaplnění obou polovin tramvaje. To ovšem vedlo k nebezpečnému shlukování strkajících se pasažérů pouze na dvou místech nástupního ostrůvku (tramvaje jezdily s vlečňákem). Pak byly nástupu vyhrazeny zadní a prostřední dveře každého vozu a předními se pouze vystupovalo. Po několika letech a prostřídání všech kombinací úředníci rezignovali, nebo se mezi nimi našel někdo rozumný. Každopádně nový pokyn zněl: ať chodí každý kudy chce, ono se to nějak uspořádá. A uspořádalo. Dav náhodně nakupených cestujících od té doby každodenně prokazuje větší moudrost než nenáhodně vybraní úředníci. Přístup laissez-faire spoléhající na systémovou moudrost náhodného  davu lidí se ukázal být v tomto případě účinný.

Jinak by tomu bylo, kdybychom ponechali bez předpisů a řízení třebas automobilovou silniční dopravu. Nastoupilo by bezpochyby právo silnějšího, rychlejšího, drzejšího - a to i za cenu zvýšené nehodovosti, která by postihovala i tyto zvýhodněné.


Nalezneme řadu příkladů svědčících o výhodnosti a žádoucí funkci laissez-faire přístupu a neméně takové množství situací dokazujících nezbytnost konkrétních a mnohdy zcela striktních zásahů a nařízení včetně dozoru nad jejich dodržováním a trestů za nedodržení. Jsou také oblasti, kdy nelze rozhodnout, který přístup je lepší. Systém, který chceme kontrolovat, reaguje tak pružně, že je ve výhodě za všech okolností. Praxe prohibice (zákazu výroby, prodeje i konzumace alkoholických nápojů) ve Spojených státech v dvacátých letech dokázala neúčinnost tvrdých sankcí v případě návykové drogy alkoholu. Alkoholismus ve společnosti se příliš nesnížil, zato prudce vzrostla zločinnost spojená s ilegální výrobou, pašováním a distribucí zakázané drogy. Systémově podobná situace je nyní v globálním měřítku na trhu s takzvanými tvrdými drogami (heroin, kokain). I liberální společnosti, které jinak hlásají i uplatňují zásady volného trhu, tvrdě stíhají výrobu a obchod s těmito drogami. Tím však zcela paradoxně podporují existenci mezinárodní, globální narkomafie, s kterou přitom současně vedou boj. Volný trh s drogami by totiž vedl k poklesu jejich cen, které jsou vysoké právě následkem nezbytnosti ilegální výroby, pašování a mnohonásobného překupnictví. S rozpadem narkomafie by odpadla i značná část světové zločinnosti, která s ilegálním drogovým obchodem vzniká. Lze se obávat, že světová drogová mafie představuje nebo bude vbrzku představovat nejmocnější skrytou sílu, schopnou kupovat si celé policejní aparáty i vlády. Co je tedy lepší, faire či laissez-faire ?

Gary S. Becker je zastáncem úplné liberalizace drog. Soudí, že každý člověk má právo sám rozhodnout, jaké chce požívat drogy, a že by mělo být dovoleno, aby se trh s drogami rozvinul.

Myslím, že celý problém skrývá přinejmenším dvě nepředvídatelné okolnosti:

1/ Těžko odhadnout, které společenské škody by byly vyšší. Zda ty vzniklé devastací životů a posléze smrtí lidí, kteří podlehli návyku, zločiny, kterých se dopouštějí, aby získali na drogu peníze, zločinností spojenou s výrobou, pašováním a distribucí drog, soustředěním značné části policie i speciálních bezpečnostních služeb na boj s narkomafií na úkor boje s jinou zločinností. Nebo ty, které by vznikly nepochybně zvýšeným počtem narkomanů v případě volného trhu s drogami.

2/ Takový odhad je obtížný mimo jiné i proto, že trh ve chvíli, kdy začne šířit nový druh zboží, má vyzkoušené velmi účinné prostředky k manipulaci se spotřebiteli. Reklama dokáže přesvědčit stamilióny lidí o nezbytnosti konzumace věcí mnohem méně lákavých, než jsou drogy.


Zastánci laissez-faire přístupu jsou přesvědčeni, že trh vyřeší i většinu ekologických problémů lidstva. K obavě z vyčerpatelnosti přírodních zdrojů mi řekl Gary Becker v rozhovoru pro televizní film Homo economicus: Přírodní zdroje se vyčerpávají, protože poskytují hodnotné aktivity i služby a zboží, které činí lidi šťastnějšími. Úkolem společnosti je dělat lidi šťastnými, a ne zachovávat přírodní zdroje. (...) Reálná cena ropy je dnes nižší, než byla v roce 1900. Takže není žádný důkaz, že bychom vyčerpávali zdroje, protože tržní ekonomika ví, jak zacházet s přírodními zdroji. (...) Jeden z velkých úspěchů trhu je, že nebere v úvahu pouze přítomnost, ale je nucen k obchodní dohodě mezi přítomností a budoucností, a proto, veden neviditelnou rukou Adama Smithe, uchovává zdroje. (...) Není pravda, že voda je stále horší. V mnoha částech světa je čím dál lepší a je to proto, že trh vyvinul způsoby, jak vodu vyčistit a udělat ji zdravou.

* * *     * * *     * * *


Výraz laissez-faire neznamená jen nechat, aby se dělo, ale také nechat ty druhé dělat, co chtějí. Respektovat jejich svobodu. V sedmé kapitole Cesta, cíl, vztah jsem zkoušel přirovnat vývoj k cestě. Někam směřuje, míří, není tedy bezcílný, a přesto se zdá, že cíl není pevně určen. Každým krokem (každým svým činem) ho ovlivňujeme a pomáháme předurčovat. V naší spoluúčasti je i naše svoboda. My jsme svým vývojem. Svou svobodou, ale i svým vlastním omezením.

Ani ty nejtvrdší přírodní podmínky nikdy jedince tolik netrýznily, nezbavovaly svobody pohybu i svobody rozhodování tak, jak to dokáže člověku dělat člověk. Většina lidí na zeměkouli žije v takových politických systémech, které omezují jejich svobodu mnohem více a mnohem nesmyslněji, než by to vyžadovala osobní bezpečnost všech a vztah vzájemné rovnosti. Úplná svoboda bez jakýchkoliv zákonů a vlády by bezpochyby vedla k tyranii těch silnějších a agresivnějších. Jak říká Platón ve svém „paradoxu svobody”, svoboda bez kontroly umožní lotrům zotročovat bázlivce. A v současnosti neméně než v minulosti, omezují lidé svou vlastní svobodu bez jakéhokoliv racionálního účelu: po miliónech deportují jedni druhé do vyhnanství a koncentračních táborů, kde jsou bezdůvodně trýzněni i vražděni. Mnoho miliónů lidí je  v  tomto okamžiku  drasticky a nesmyslně omezováno na své svobodě druhými lidmi. Méně drasticky, ale neméně zbytečně a bezdůvodně jsou omezovány stovky miliónů dalších, zvláště mladých lidí nesmyslným drilem a autoritářstvím ve školách, internátech a v armádě. A konečně i v rodině a partnerských vztazích se setkáváme s omezováním svobody druhého, bez jakéhokoliv smysluplného účelu. Podle Platóna je to právě svoboda bez kontroly, která ve výsledku vede k této masové nesvobodě.

Myslím, že základní svobodou člověka je rozhodnout o svém vývoji, rozhodnout o své životní cestě ve smyslu volby z možností, které život nabízí, a základním omezením je, aby to nebylo na úkor druhého ani druhých.


Rozhodování o lidských cestách, byť ne životních, ve stylu faire i laissez-faire v sobě skrývá banální urbanistická situace: cestičky v parku. Bývalo zvykem, a často tomu tak stále je, že projektant u rýsovacího prkna rozhodne, jak mají lidé chodit. Nejčastěji podle příložníku, do pravého úhlu. Proč? Je to takové pořádné a přehledné. A pokud se rozhodne pro jiný úhel či křivku, pak většinou jen proto, že to odpovídá jeho estetickému cítění, jeho potřebě seberealizace. Narýsované cestičky jsou vyasfaltovány, zbývající prostor oset trávou, a je-li obec nebo stát patřičného založení, může začít vybírat pokuty a šikanovat neposlušné. Ty, co chtěli jít svou cestou.

Zdůvodňování nezbytnou ochranou zeleně před pošlapáním je ve většině případů falešné. Pokud nedovolíme z celého parku udělat třebas fotbalové hřiště nebo trh, netřeba se obávat, že by lidé chodili všude. Ve skutečnosti vede běžným městským parkem omezené množství různě frekventovaných tras, propojujících okolní komunikace a ohniska shromažďování (prodejny, stanice autobusů, školu a podobně). Osvícení (nebo pouze nezaslepení) projektanti v některých skandinávských zemích zavedli už před desítkami let postup, který bychom mohli nazvat regulované laissez-faire.

Možná za to může sníh, který v jejich zeměpisných šířkách zůstává ležet větší část zimy než u nás. Ve sněhu jsou dobře vidět lidské stopy. A tak se zanedlouho ze zasněžené plochy stane mapa lidských cest. Svobodně vybraných cest. A ti prozřetelní projektanti si povšimli, že jich vlastně není víc než těch, které by sami navrhli se svými příložníky. Někdy je i celková délka těch svobodných cest kratší, neboť vedou příměji k cíli. Bez pravých úhlů. Stačí zmapované cesty zakreslit a vyasfaltovat. Park sice potom neobráží vybrané estetické cítění svého projektanta, zato je obrazem jeho tolerance a citu pro skutečnost. Je i mapou silokřivek lidského pohybu. To není malá výtvarná hodnota.

Faire a laissez-faire se v tomto případě pojí do harmonické systémové struktury. Laissez-faire se stalo zpětnou vazbou informující o skutečných a jinak těžko čitelných tendencích systémové dynamiky, faire pak omezilo pohyb do jeho přirozených stop. Trávník zůstává zachován a většina lidí chodí přímou cestou tam, kam potřebuje.

Vzhledem k tomu, že celá situace opět souvisí se svobodou a demokracií, nutno se zeptat: a co menšina? Ti, kteří budou nutkavě šlapat, kam je zrovna napadne? Odpověď by snad mohla znít: dobře ošetřovaný a druhově pestrý trávník by měl jejich kroky pružně vstřebat. Podobně jako demokratická společnost bez úhony snese extrémní projevy některých opozičních menšin.


Systémový příklad cestiček v parku má samozřejmě své odlišnosti a svá omezení, ale podstata vztahu faire a laissez-faire je na něm dobře viditelná.

Zajisté jsou situace, kdy parkem prochází příliš mnoho různých cest pro příliš mnoho lidí, takže je nutno, v zájmu zachování parku, vnutit procházejícím lidem takovou regulaci, která nerespektuje všechny jejich cesty. Ale ani ta by, myslím, neměla být určována pravo či levoúhlým vkusem někoho od rýsovacího či jinak řídicího pultu.


Zdá se tedy, že princip laissez-faire se neuplatňuje v lidských systémech tak jednoduše a jednoznačně, jak bychom si snad mohli přát. Je to možná proto, že i sama lidská činnost spíš koná, než že by nechávala událostem jejich průběh. Kdyby měl základní lidský přístup k životu blíže k laissez-faire, pak by těžko vznikl svět natolik umělý a odlišný, natolik úzce účelový a nepružný, jako je současná průmyslová civilizace. Nejrůznější neviditelné ruce autoregulace, které kolem sebe objevujeme, mají potom obtížnou práci a někdy se navzájem srážejí, místo aby spolupracovaly.


Autoregulační funkci neviditelné ruky trhu překáží v bezchybné práci několik skutečností:

1/ Krátký časový horizont, ve kterém uvažují současní podnikatelé. Většině z nich jde o okamžitý a radikální zisk, nikoliv o dlouhodobou perspektivní prosperitu. Souvisí to možná se zrychlujícím se koloběhem výroby a spotřeby i s nejistou perspektivou klidné budoucnosti bez válek a otřesů, do které by bylo možno podnikatelské úsilí zamířit. I sám postmoderní rytmus konce tisíciletí plánuje nanejvýš do pozítří, protože pak už zas bude všechno jinak, než si lze představit.


2/ Současné ekonomické dění se už dávno neskládá z velkého množství řemeslníků, obchodníků, malovýrobců a továrníků, jako tomu bylo v počátcích průmyslové revoluce. Velké nadnárodní podnikání inklinuje k  obsazování trhu na základě vnitřních dohod mezi velkými společnostmi a nikoliv konkurenčního boje, ve kterém by vítězil ten lacinější a kvalitnější. Velké společnosti diktují ceny, likvidují konkurenci a na podvědomí působícími reklamními kampaněmi do značné míry ovlivňují spotřebu toho zboží, které se rozhodly uvést na trh.

Podíváme-li se na motivaci a pohnutky těchto dvou tendencí ve světové ekonomice, zjistíme, že je to stará známá Smithova touha po osobním prospěchu. Neviditelná ruka trhu vlastně bojuje proti neviditelné ruce trhu.


3/ Na integrovaném globálním tržišti obsazovaném nadnárodními společnostmi chybí další základní předpoklad fungování neviditelné ruky: větší množství různorodých subjektů, které by přijímaly a každý po svém zpracovávaly volně dostupné informace. Tuto skutečnost dokazuje široká existence protimonopolních úřadů i zákonů, pokoušejících se regulací podmínky na trhu alespoň částečně přiblížit těm, v nichž by se autoregulační princip mohl opravdu uplatnit.


4/ Současný marketing, postavený na vysoce sofistikovaných a účinných metodách, jak organizovat trh a působit na zákazníka, rozhodně není součástí klasického trhu Adama Smithe. Je to nový typ racionality, který vnáší do zákazníkova rozhodování úplně jiný prvek než zkušenost kvality a výhodnost ceny. Vztah mezi zákazníky na jedné straně a výrobci a prodejci na straně druhé už není tak rovnocenný, jak ho Adam Smith předpokládal. Konzument je ovlivňován a manipulován mnohem více, než sám může ovlivňovat.


Paul A. Samuelson ve své univerzitní učebnici ekonomie soudí, že po dvou stoletích zkušeností s neviditelnou rukou trhu nahlížíme některé realistické meze této doktríny. Ctnosti připisované svobodnému podnikání se totiž mohou plně uskutečnit pouze v podmínkách „dokonalé konkurence”.

Ta existuje jen v případech, kdy žádný farmář, obchodník nebo výrobce nemá tak velký podíl na celkovém trhu, aby mohl mít osobní vliv na tržní ceny. V opačném případě vzniká monopolní tlak a funkce neviditelné ruky je omezena. Proto má většina současných vlád antitrustovou politiku, která se snaží přímými i nepřímými intervencemi udržovat konkurenci.

Paradoxní protitržnost trhu popisuje i Carl Friedrich von Weizsäcker (1977): Trh je ohrožovaný monopoly, které v něm však vznikají podle téhož darwinistického principu, kterému trh sám vděčí za svou sílu.

Karl Raimund Popper (1945) také nepokládá funkci dokonalé konkurence za reálnou, zvláště pak na trhu práce. Na mnoha místních trzích práce existuje jen jeden významnější zaměstnavatel, říká. To dává předpoklad k jednostranné závislosti a tedy i vykořisťování.

Ve státě, který neochraňuje své občany před zneužitím ekonomické moci, může ekonomicky silný jedinec tyranizovat ekonomicky slabého a může ho okrást o jeho svobodu. Za těchto okolností může neomezená ekonomická svoboda být právě tak sebezničující jako neomezená fyzická svoboda a ekonomická moc může být skoro stejně nebezpečná jako fyzické násilí. Usuzuje liberální filosof Karl Raimund Popper.

Sám Adam Smith si už byl takového nebezpečí vědom, když napsal: Sejdou-li se podnikatelé jednoho oboru, i kdyby to bylo jen pro zábavu a rozptýlení, konverzace stejně skončí konspirací proti veřejnosti nebo machinací vedoucí ke zvýšení cen.

Proto soudí Samuelson že krajní případy - přístup laissez-faire na jedné straně a totalitní zasahování do ekonomiky na straně druhé - jsou dramatizováním ekonomických principů a rozumná ekonomická politika nerozhoduje mezi takovými extrémy, ale spíše o stupni, v jakém má veřejná politika soukromé ekonomické aktivity upravovat.


Také vývoj politických systémů ukazuje, že vpustíme-li konkurenci různých politických koncepcí, stran i jedinců do boje o moc, musíme současně stanovit pravidla hry a dbát na jejich dodržování. Pak se může začít vyvíjet demokracie, až doposud nejúčinnější způsob, jak chránit občana před zneužíváním moci.


Na své procházce po Karlově mostě rozvinul Gary Becker rozsáhlou a vážně míněnou úvahu, že most by bylo nejlépe zprivatizovat:

Myslím, že existuje potenciál pro privatizaci Karlova mostu a že kdyby byl privatizován, pomohlo by mu to. Bylo by o něj lépe pečováno, vstup by byl pouze za poplatek, ale privatizované mosty velmi dobře fungují v mnoha zemích světa. Vstupné by bylo malé, avšak mohlo by vyloučit některé nežádoucí lidi, kteří mohou na mostě působit problémy. Most by mohl být dokonce vylepšen, neboť vždycky můžeme věci vylepšit a jeden z krásných znaků trhu je, že dovoluje lidské vynalézavosti vytvářet věci, které jsme si dříve neuměli představit.

Myslím, že ulpívání na touze po zisku jako na hlavním a nejlepším motivu lidského konání má v sobě něco z polárního myšlení (viz kapitola 15): buď je hlavním hybatelem sobectví, maximalizace vlastního prospěchu, nebo je to ryzí, eticky vysoce ceněný  altruismus, láska k bližnímu, soucit. Buď anebo. Nahlédneme-li lidskou společnost jako živý, vyvíjející se systém, uvidíme, že ve hře je samozřejmě obojí, a myslím, že ještě něco třetího. Sobectví propletené s láskou k druhému i s nenávistí. Faire i laissez-faire. Rozumová úvaha i prudké city. Vzájemně na sebe působící, vzájemně se proměňující. Tím třetím činitelem ovlivňujícím lidské konání je to, co bych v nejširším slova smyslu označil slovem úcta. Je to vzácný stav, ale nepochybuji, že každý člověk někdy něco takového pocítí. Pocit pokory, pojící se se zážitkem přesažení sebe sama. Tušení skutečnosti, která je větší, bohatší a závažnější než každodennost našich životů. Je to zážitek duchovní, ale nemusí být nutně náboženský. Jakkoliv nás moudrý jazyk i na tuto souvislost upozorňuje: náboženství - re-ligio je v doslovném významu zpětná vazba.

A zpětná vazba je propojením. Spojením. Také most je svou skutečnou funkcí i symbolickým významem spojením toho, co je rozděleno. Břehů, světů, životních postojů. Proto nemůže patřit jenom někomu.


Je nesporné, že altruismus i úcta jsou jako životní postoje méně rozšířené než sobectví. Jsou v menšině. Je nesporné, že sobectví může být motivací činů prospěšných všem. Ale systém, který je demokratický, menšiny nezanedbává, protože tuší, že jejich význam není zanedbatelný. Přispívají k jeho různorodosti a ta, jak známo, je zárukou pružnosti. Co je v menšině, připravuje možnost budoucích proměn.

Teorie neviditelné ruky trhu zachycuje jeden zdroj zpětnovazebných smyček, kterými na sebe lidská společnost působí. Ale není jediný a jak jsme viděli, každá ruka může sama sobě překážet. Tržní síly spolupůsobí v interakci s jinými, mezi nimiž mají své místo i vědomé a cílené lidské zásahy. Působení všech motivů není v polárním soupeření buď anebo - buď se posilují a sčítají, nebo se navzájem oslabují či ruší. Je tu nekončící proměnlivá škála reakcí často paradoxních, v níž neviditelná ruka může být někdy málo účinná právě díky své činnosti, drobné zrnko úcty či lásky může nečekaně zvrátit situaci, a dobře míněné lidské úmysly mohou někdy být onou příslovečnou dlažbou na cestě do pekla. Na trhu stejně jako v politice nebo v lidských vztazích.

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU