Kapitola 13

Moc, energie a korupce


Energie je jako moc. Korumpuje.

              IVAN ILLICH (1974)


Ve svém Ekonomickém přístupu k lidskému chování předpokládá Gary Becker, že ceny a jiné tržní nástroje spolu se stabilními preferencemi základních životních aspektů jako jsou zdraví, prestiž, smyslové potěšení, laskavost nebo závist a maximalizujícím chováním každého jedince vytvářejí ze společenského i soukromého dění jakési tržiště, jehož zákony lze formulovat a vývoj předvídat.

Racionálním chováním rozumí maximalizující konzistentní chování, které se snaží předjímat, co přinese budoucnost.

Za racionálně se chovajícího pokládá Becker člověka jdoucího za svým stanoveným cílem, i když je tento cíl „iracionální”. To umožňuje hodnotit i drogovou závislost jako svého druhu „racionální výběr”. Zavádí také pojem „racionální nevědomosti”, neboť lidé jsou ochotni investovat do informací jen do té míry, do které předpokládají, že se investice vrátí, takže mnohá nevědomost je následkem racionálního rozhodnutí.

Ani při takto širokém pojetí racionality nelze považovat rozumové jednání za účelem maximalizace vlastního prospěchu za jedinou - a možná, že ani ne za hlavní - pohnutku lidského konání. Jak jsme už zmiňovali, existují nevědomé impulsy, hlubinné pudové pohnutky, iracionální autodestruktivní zvraty, emocionální víry, krutost, temné agresivní postoje, sexuální deviace, sadismus, masochismus, fanatismus, ale také transcendence - přesažení sebe sama, láska, která nečeká na odměnu, odvaha překonávající všechna rozumová varování, schopnost oběti pro druhého, ochota zemřít místo něj. Podíváme-li se na stav světa, je myslím patrné, že se na něm podílejí tyto iracionální tendence nejméně v takové míře, jako rozumem řízená maximalizace vlastního prospěchu.

Všichni marketingoví odborníci dobře vědí (a jednají podle toho), že obracet se k rozumu spotřebitele není ta pravá cesta, jak ovlivnit jeho rozhodnutí. Obracejí se samozřejmě k nevědomí, pudům, emocím. Často pak dochází k dodatečné „racionalizaci” konzumenta, který má přirozenou tendenci doplnit nepochopitelný tvar na smysluplný. Zdůvodnit sobě i druhým, co to vlastně dělá.

Ten proces racionalizace, kterým lidská mysl rozumně působícími argumenty zdůvodňuje jakékoliv i sebenesmyslnější jednání, dobře znají psychologové. Je známý úkaz při experimentech s hypnózou, že člověk, který dostal posthypnotickou sugesci, aby později na smluvený signál udělal nějaký zjevný nesmysl, třebas aby vysypal obsah své aktovky do koše na odpadky, nejenže to udělá a nepodiví se svému jednání, ale často pro ně uvede racionální vysvětlení, kterému sám věří.


Myslím, že jedna taková iracionální, vývojově stará pudová tendence určuje také lidský vztah k energii.

Energie je síla a být nejsilnější zvyšovalo, dříve asi podstatně více než dnes, šanci na přežití. Možná proto doposud budí velký výdaj energie úctu i tehdy, když není smysluplný. Mnohdy teprve neužitečná a neúčelná síla probouzí obdiv. Je-li auto tak silné, že zrychlí během několika vteřin na rychlost, kterou stejně nikdy nemůže v běžném provozu jezdit, vzbuzuje to úžas a závist. Tisíce sportovců po celém světě si vpravují do organismu syntetické hormony, aby nabyly tak mocných svalů, že jim posléze praskají úpony i šlachy nebo umírají na rakovinu.

Vidíme magické okouzlení energií jako silou, které přece nemůže být nikdy dost. Natož snad příliš. Úcta, kterou vzbuzují sopečné erupce, hrozivé a ohrožující plýtvání energií i hmotou, vede k jejich napodobování. Budu-li sám podobně plýtvat, dám najevo svou nepřemožitelnost. Tak vznikají zbraně schopné zničit s protivníkem i toho, kdo je použil. Ne zabít, ale přezabít. Overkill. Přezbrojení se tomu říkalo česky v dobách ještě nedávných, kdy závody ve zbrojení přivedly oba globální vojenské bloky k tomu, že vyrobily a měly v pohotovosti mnohonásobně víc atomových hlavic, než by bylo třeba nejen ke zničení protivníka, ale i ke zničení celého světa. Ta nesmyslná síla stále trvá, pouze míra její pohotovosti je v současné době (1996) o něco menší než za existence Sovětského svazu.


I hrdina akčních filmů většinou vítězí mnohonásobným rozstřílením a spálením svých nepřátel, nikoliv jejich úsporným zneškodněním. Jako bychom vedle dosažení stanoveného cíle měli ještě jiný, nevědomý cíl: demonstrovat vlastní skvělost a moc. Nejlépe plýtváním, které si můžeme dovolit.


Vzpomněli jsme, že parní stroj byl první otrok, který se nebouřil. (Pokud jsme ho ovšem přerušením negativní zpětné vazby nepřivedli k výbuchu.) Celý obrovský vzestup spotřeby energie, který započala průmyslová revoluce, lze vidět jako vytváření a využívání dalších a dalších otroků. Tito strojoví otroci, mrtví, slepí a poslušní, mají jednu pozoruhodnou vlastnost, kterou se liší od živých pracovníků: čím více vykonají, tím více přinesou dalších, nových potřeb. Návaznost jednoho na druhé je tak bezprostřední, že snadno podlehneme pocitu, že vlastně jenom plníme své potřeby. Přitom je spíše vytváříme, a vždycky o něco rychleji, než je stačíme plnit. Připomíná to už zmiňovaný běh z kopce. A tak potřebujeme stále více energie a domníváme se, že jsme proto stále silnější. Ale nestáváme se tím naopak slabšími a zranitelnějšími?


Z hlediska systémových podobností vidím blízký vztah mezi energií a mocí.

Energie      <->      Moc 

Myslím, že jde o jakousi systémovou příbuznost. Někde jsou obě entity velmi odlišné - uplatňuje-li jedinec psychologicky moc nad druhými lidmi, nemusí vůbec jít o reálnou energetickou převahu. Koneckonců i vnitřní moc vlády ve státě se jen zřídka musí opřít o fyzickou sílu, vojenskou nebo policejní. Zato v mezinárodních vztazích je role vojenské převahy zcela klíčová. A zde se dostává MOC a ENERGIE, zvláště díky tandemu jaderných zbraní a jaderné energetiky, do vztahu podivuhodně přehledného.


Amory B. Lovins (1977) rozlišuje v lidské společnosti tvrdou a měkkou cestu energie. Tvrdá - to jsou velké, dlouho budované a proto dopředu plánované zdroje. Zásobují rozsáhlá území a proto k tvrdé cestě patří i síť dálkových elektrických vedení.

Tvrdá je taková energetika proto, že je nepružná, nepřizpůsobivá jak co do změny výkonu podle okamžitých potřeb, tak co do schopnosti držet krok s technologickým vývojem či měnit různé druhy paliva podle měnících se cen na trhu. Nepružná je svou vázaností na velké zdroje či alespoň zásoby paliva a křehká je svou zranitelností: stačí jedna porucha v centrální elektrárně nebo na některém uzlovém místě rozvodné sítě a z provozu je vyřazena značná část území. K témuž postačí samozřejmě i jediný teroristický či vojensky diverzní útok. Energetika takového typu přímo nutí k centrálnímu dlouhodobému plánování spotřeby a velmi často, v případě jaderných elektráren vždycky, nutí stát ke spoluúčasti jak po stránce finanční, tak jako ručitele za škody způsobené havárií. Výrobce energie je účastí státu samozřejmě zvýhodněn, někdy zůstává monopolní. Žádná konkurence nemůže působit ve prospěch spotřebitele.


Měkká cesta - to jsou malé, lokální zdroje energie, proměňující se podle vývoje technologií a dostupnosti paliv, často se orientující na místní a obnovitelné zdroje - dřevní štěpky, slámu, bioplyn. Generátory mohou během několika týdnů vyrůst tam, kde je to třeba, pokaždé o něco modernější a výkonnější, jejich výkon je snadno a plynule regulovatelný, v případě velkého snížení spotřeby není problém je odstavit a kdykoliv, bez prodlevy a „nabíhání” je znovu spustit. Taková energetika může reagovat na jakékoliv výkyvy ve spotřebě a vláda si nemusí dělat starosti s plánováním.

V případě havárie nebo i záměrného útoku je poškozena jen malá část husté sítě.

Decentralizace energie a decentralizace moci spolu opravdu souvisejí.


Měkká cesta je však především energie negativní:  ušetřím-li, je to jako kdybych stejnou energii mohl spotřebovat podruhé. Cena elektřiny však přivede k úsporám pouze toho, kdo ji spotřebovává. Ten sníženou spotřebou získá. Pro výrobce platí pozitivní zpětná vazba: čím víc vyrobí, tím víc vydělá. Na jeho straně by bylo třeba negativní zpětnou vazbu zavést - a to bohužel neviditelná ruka trhu nedokáže. Přitom to jde poměrně snadno: záměnou pojmů. Dohodneme se, že zboží, které prodáváme a kupujeme, už nebude elektřina, ale uspokojování potřeby. Můj zájem není spotřebovávat elektřinu, ale svítit a mít teplo. Pakliže stejný zájem, abych svítil a bylo mně teplo, bude mít i výrobce elektřiny, začne zjišťovat, jakými prostředky a jak nejlevněji může mou objednávku splnit - a nechat si ovšem zaplatit tu cenu, kterou jsem doposud neplatil za uspokojování svých potřeb, nýbrž za elektřinu. Třebas zjistí, že nabídne-li mi lacino tepelnou izolaci celého domu včetně trojitých oken, poskytne mi výhodnou půjčku na nové úspornější spotřebiče a možná mě i přesvědčí, že je lepší topit dřevoplynem z místních zdrojů než elektřinou, a dokonce že spát v chladnu je zdravější, vydělá na tom snáze a s menším rizikem, než kdyby musel budovat a provozovat novou velkou elektrárnu. Aby ovšem takový výpočet mohl být reálný, je třeba znát skutečnou cenu elektřiny. To znamená započíst do ní všechny externality. Externality jsou nechtěné důsledky lidské činnosti. Třebas zničená krajina severních Čech a zvýšená nemocnost i kratší životy tamních obyvatel. Ale také střežení a monitorování jaderných elektráren v Dukovanech i v Temelíně stovky let po jejich odstavení. Pak, jednou, jejich nákladná dekontaminace a likvidace. A ještě také vybudování trvalého úložiště vyhořelého paliva a jeho střežení po tisíce let.

Least cost integrated planning je metoda s úspěchem zavedená v Kalifornii a zkoušená ve skandinávských zemích i v Austrálii. Spočívá v tom, že s ušetřenou energií je zacházeno jako se zdrojem nové dodávky energie a elektrárenské společnosti jsou motivovány, aby se snažily uspokojit potřeby svých zákazníků co nejefektivněji. Úspora je pak jejich ziskem. Proto vedou své odběratele k co nejmenšímu odběru a vydělávají na tom. Tržní mechanismus funguje dál, pouze jeho převod je překřížen. Je to názorný příklad systémového, ekologicky tržního myšlení. Už nejde o sílu, ale o užitek. Ne co největší výkon jakýmikoliv prostředky, ale dostačující výkon co nejmenšími prostředky. To je účinnost.

Pokud jde o míru faire a laissez-faire, je to podobný případ jako u cestiček v parku. Jsou stanovena (faire) pravidla hry, ale jako hybatel pro jejich realizaci je ponechán (laissez-faire) trh. Touha po zisku vede člověka k úsporám. Nebožtík Adam Smith by musel pookřát při pohledu, jak je neviditelná ruka trhu účinná. Ale směr jejího působení musela určit viditelná ruka, hlavně však viditelná a vidoucí (prozřetelná) hlava člověka.

I měkká cesta energie je viditelná a srozumitelná. Přehledná. Vyrábí-li sedlák ze svého hnoje bioplyn a jednoduchým motorem (Škoda Favorit) pohání generátor, který nejen pokrývá spotřebu elektřiny pro celé hospodářství, ale ještě vrací do sítě a vydělává, je to úplně jiný vztah k energii. Přeneseno do sféry moci, je to decentralizace, zprůhlednění, soběstačnost, podílení se na moci. Demokracie.


Měkká energetika má skutečně demokratický charakter, je otevřená, srozumitelná, pružná, schopná adaptace a proměny, zatímco tvrdá energetika používá často způsobů autoritativníchtotalitních: centrálně schvalované, dlouhodobě plánované projekty, podpora monopolu, utajování, prosazovaní staveb proti vůli místních obyvatel, takzvaně „v zájmu celé společnosti”. Ještě v něčem se podobá tvrdá energetika totalitní vládě: je těžko odstranitelná.


Obecně vzato, měkký přístup je tolerance, vnímavost k názorům druhých, důvěra, otevřenost.

Tvrdý přístup staví na nadbytku síly, na bezohlednosti, diktátu, konfrontaci, apriorní nedůvěře a uzavřenosti.

Oba přístupy nalezneme nejen v energetice a politice, ale i v rodině, ve školství, v pracovních i osobních vztazích.

K měkké energetice také patří usilování o takzvané alternativní zdroje: vodní, větrné a sluneční. Zastánci velké, toxické energetiky vždy shovívavě upozorňují, že tyto zdroje mohou pokrýt jen zanedbatelně malou část energetických potřeb lidstva, protože jsou velmi málo účinné. Kdyby se však někdo pokusil o hrubý odhad a srovnání investic, které byly v posledních několika desetiletích vloženy do výzkumu a vývoje těchto alternativních zdrojů energie, s částkou vloženou do vývoje a výzkumu jaderné energetiky (bylo by asi spravedlivé připočíst i část výdajů na výzkum a vývoj jaderných zbraní), bezpochyby by celé srovnávání dostalo jiné proporce. Sluneční, větrnou a vodní energii nevyužíváme nikoliv proto, že by to bylo nevýhodné, ale proto, že jsme se pro ni nerozhodli. Nevybrali jsme si ji. Zaměřili jsme a stále zaměřujeme většinu svého úsilí i prostředků jiným, riskantnějším a tvrdším směrem.


Současná podoba jaderné energetiky je tvrdá:

Původním účelem a cílem celé technicko-vědecké snahy o uvolnění jaderné energie byla vojenská převaha umožněná předpokládanou ničivostí projektované zbraně. Je jistě potěšující, že tento závod vyhrály Spojené státy nad hitlerovským Německem, dál už však veškeré potěšení končí. Všeobecně sdílenou lidskou hrůzu nad rozpoutanou silou, která dosud nemá v dějinách obdoby, mělo v obou částech tehdy rozděleného světa utlumit takzvané mírové využití atomové energie. Ponecháme-li stranou jistě rozumné a užitečné využívání různých zářičů v medicíně i průmyslu (tam jde o zanedbatelná množství energie a využívají se spíš určité fyzikální jevy, podobně jako v případě rentgenových paprsků), pak jediné „energetické” využití spočívá v tom, že teplo vznikající při zpomalené jaderné reakci ohřívá vodu a vzniklá pára pohání generátory elektřiny. Způsob drahý a nebezpečný, který nesplnil optimistická očekávání. V roce 1954 prohlásil admirál Lewis Strauss z Americké komise pro atomovou energii: Není přehnané očekávat, že naše děti se budou těšit z tak laciné elektřiny, že se ani nevyplatí měřit její spotřebu.

Naše děti se netěší a jaderná energetika si zachovává základní vlastnost zbraní, jejichž je vedlejším produktem: předimenzovanou sílu, nepřiměřenou svému účelu. Hlavní důvod, proč nebylo jaderných zbraní nikdy použito, spočíval v přílišné ničivé síle a neodhadnutelných následcích na životním prostředí.

Také jaderné elektrárny mají mnohonásobně víc síly hrozivé než užitné: reaktor, který vyrábí nějakých 400 megawattů, to znamená, že pokryje necelou pětinu spotřeby českých domácností, v sobě současně skrývá reálnou kapacitu učinit celý střed Evropy neobyvatelným na stovky let. Je takový zisk přiměřený svému riziku?


Současná jaderná energetika má charakter nedemokratický a neliberální:

Všude na světě je státní, nikde soukromá. Vyžaduje i podmiňuje dlouhodobé plánování výroby i spotřeby. Není schopna pružně reagovat na výkyvy. Shromažďuje velké ekonomické (i energetické) prostředky do jednoho koše (tj. sází na jednu kartu). Vyžaduje vlastní ozbrojené střežení, polovojenskou disciplínu, neustálé prověřování zaměstnanců - to jsou všechno atributy nedemokratického systému. Aby se jaderná energetika mohla rozvíjet, potřebuje vládní podporu, potřebuje monopol, konkurence je pro ni vysoce nebezpečná. Není vyřešena asanace elekráren po skončení jejich životnosti ani uložení vyhořelého paliva.


Rozpor s demokratickými principy je, vedle ekonomické nerentability, hlavním důvodem, proč ve Spojených státech přerušili výstavbu řady rozestavěných jaderných elektráren a s jejich dalším využitím při současné technologii nepočítají. Náš federální demokratický systém činí jaderné znovuoživení velmi nesnadným, prohlásil v roce 1991 I. C. Bupp, ředitel Cambridge Energy Research Associates. Naše snaha se zdá být neúčinná v porovnání s politikou uplatňovanou ve Francii a sporná v porovnání s referendem ve Švédsku. S tím se nedá nic dělat, to je cena, kterou platíme za náš demokratický systém, dodává na totéž téma William McCollam Jr., emeritní prezident Edison Electric Institute (National Geographic 1992).

Jaderné technologie, vojenské i civilní, jsou pozoruhodným obrazem toho lidského postoje ke skutečnosti, který je příčinou hrozící globální ekologické krize. Obsahují všechny aspekty současného systémového omylu: princip expanze, ovládání a vykořisťování okolních zemí i životního prostředí. Představu, že neomezená moc a neomezená energie jsou samy o sobě pozitivní. Touhu po okamžitém a především finančně vyčíslitelném profitu, bez ohledu na budoucí následky. Širokou aplikaci technologií, které nemají vůbec domyšlenou konečnou fázi. Slepou důvěru v budoucí vědu a techniku, která nějak vyřeší to, co my neumíme. Předpoklad, že i příští generace se budou řídit naším hodnotovým žebříčkem, že i pro ně bude rostoucí spotřeba představovat růst kvality života, že i ony budou věřit, že víc dobrého je vždycky lepší.


Příbuznost energie a moci se stává viditelnou: centralizovaná, tvrdá energetika vyžaduje rozhodnou a dlouhodobě závaznou podporu vlády. Ta se tím stává také tvrdší - musí plánovat a intervenovat. Demokratické vládě nedělá potíže podporovat měkkou, rozptýlenou a na místní zdroje spoléhající energetiku. Ta ji totiž zbavuje starostí a závazků.

Moc i energie jsou pro existenci společnosti nezbytné stejně jako kyslík pro existenci živočicha. Je-li vdechovaného kyslíku víc, než je pro živé organismy přiměřené, stává se toxickým. Také moc, je-li koncentrovaná a nekontrolovaná, stává se nebezpečnou pro celý systém i pro jedince. Moc korumpuje svého nositele psychologicky i ekonomicky. Vidíme to na případech jednotlivých policistů i celých vlád. Absolutní moc korumpuje absolutně.

Hrozí-li něčeho být příliš, nastupuje v přírodních systémech negativní zpětná vazba, která omezí růst či koncentraci disproporční hodnoty.

Lidská společnost zná zatím jediný relativně účinný prostředek proti hromadění a zneužívání moci - demokracii. Politický systém zpětných vazeb, které mají umožnit kontrolu a odvolatelnost každé moci.

Ivan Illich (1974) soudí, že velká kvanta energie působí na společnost jako droga, tedy iracionálně. Domnívá se, že by tomu tak bylo i v případě nadbytku čisté a laciné energie. Přemíra energie, podobně jako přemíra moci, nás zbavují svobody. Podléháme zdánlivému nadbytku a objevujeme stále nové „potřeby”, které nás činí stále závislejšími na „energetických otrocích”. Jestliže se společnost rozhodne pro vysokou energetickou spotřebu, budou její sociální vztahy diktovány technokracií a budou stejně odpudivé, ať budou mít nálepku kapitalistickou, nebo socialistickou - píše Ivan Illich v knize Energie a spravedlnost.


Jak je kontrolována jaderná energetika? Přísně, vojensky, s nedemokratickým utajováním informací. Po všech dosavadních případech havárií jaderných elektráren, ať to bylo kdekoliv na světě, následoval pokus situaci utajit nebo její vážnost zlehčit. Nejen v případě Černobylu, ale i v USA, ve Francii, v Japonsku, ve Velké Británii.

Jaderná energetika není odvolatelná. Pakliže ji zvolíme (a většinou nejde o demokratickou volbu), bude nám vládnout ještě tisíce let poté, co už nebude dodávat energii.

Jakým způsobem a v jaké dosud nebývalé míře kumulují jaderné technologie moc v rukou jednotlivce, o tom názorně svědčí dva malé černé kufříčky, které v dobách sovětsko-amerického vojenského balancování neustále nosili speciálně vyškolení důstojníci za americkým prezidentem a sovětským ministerským předsedou. Aby v kteroukoliv chvíli mohl nejvyšší politik (a jenom on) rozhodnout o okamžitém odpálení raket s jadernými hlavicemi. Jen vyťukání tajného kódu na elektronickém zařízení umožňuje rozběhnout celou řetězovou reakci vedoucí k jaderné válce. Tato jaderná kumulace moci bezpochyby existuje dodnes.


Energetika plnící současnou vysokou společenskou objednávku je přitom sama největším konzumentem své vlastní produkce. Spotřeba elektřiny na těžbu a dopravu uhlí, na skrývku, dopravu a skládku hlušiny v severočeské hnědouhelné pánvi dosahuje 30-40 % její tamní výroby. Každá dosažená úspora elektrické energie by se tedy zvýšila i o množství nutné k její výrobě.

Účelem brikety je vydat teplo. Porovnáme-li však její tepelnou energii s energií vloženou do těžby, výroby a dopravy ke spotřebiteli, bude taková energetická bilance ještě pozitivní?


Nejlepší „energetickou politiku” nám předvádějí přírodní ekosystémy: čím jsou zralejší, tím méně plýtvají, tím méně energie spotřebují na jednotku biomasy. Příkladem takového systému může být les. Ne smrková monokultura, která nám vyrábí dřevo, ale opravdový přírodní les. V průběhu svého vývoje se učil energii čím dál lépe využívat, především různorodostí a hierarchií potravních úrovní, kterými tentýž proud energie postupně prochází. Vše je zapojeno do koloběhu, žádný odpad se nehromadí, přísun živin je minimální, jejich oběh však rychlý a intenzívní. Potřeba energie neroste, les však ano. Množství biomasy stoupá, celý systém se stává komplexnějším a hustším. Přibývá i množství energie ukládané mezi vstupem a výstupem. Les se stává producentem i zásobárnou energie, vody, kyslíku.

Lidská energetická politika je typickým procesem s nedostatečnou negativní zpětnou vazbou. Přehlížíme signály o vyčerpávání zdrojů a odmítáme i signály o nevýhodnosti a křehkosti tvrdé energetiky.

Systémová podobnost mezi energií a politickou mocí je patrná i v postupném vývoji jejich kontroly: obě cesty vedou od nekontrolovaného nadužívání k hledání a vytváření samoregulujících vazeb, které by držely obě síly na uzdě a učily je sloužit místo vládnout. Rozvoj kontroly a regulace politické moci je v demokratických společnostech o něco koncepčnější a pokročilejší než zacházení s velkými kvanty energie.


Obdivný vztah k autokracii je na ústupu, ale obdiv k velké a plýtvavé síle přetrvává.

Doba přežívání nejsilnějších však končí. Nastává doba přežívání úsporných, efektivních a spolupracujících. Těch, kteří zapadají do kontextu a jsou schopni se proměňovat spolu s ním. Je to pojmový přechod od oceňování síly k oceňování účinnosti. Survival of the fittest, ne však v původním smyslu Darwinově.

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU