Kapitola 14

Odpad jako informace


Bude-li jednou někdo hledat nejpříznačnější pojem pro naši současnou lidskou civilizaci, mezi kandidáty bude na čestném místě nedaleko slova automobil i slovo odpad. Lidskost toho výrazu spočívá v tom, že je synonymem něčeho zbytečného a překážejícího. Jazyk přírody, kterému tak málo rozumíme, nezná pojem zbytečný. 

Přijmeme-li Batesonův pohled, že zpracování informací je základní vlastnost všech živých systémů, potom odpad znamená bezradnost. Informaci, s kterou si nikdo neví rady. Která nemá adresáta.

Nový automobil je pro výrobce prostředkem zisku a dalšího růstu, pro majitele prostředkem přepravy a prezentace společenské prestiže, pro ostatní svět je zdrojem hluku, závisti, nečistoty, pracovních příležitostí a úrazů. Ale ve chvíli, kdy je automobil spotřebován, stává se ničím pro všechny zúčastněné. Nanejvýš přežívá pro své okolí jako lokalizovaný, nehybný a už méně agresivní zdroj znečištění. Rozpadá se někde ve vedlejší ulici, protože žádný přirozený vztah v systému nevede nikoho k tomu, aby se starým, nepojízdným automobilem něco udělal. Systém výrobce - konzument - automobil není uzavřený.

Věc se stává odpadem tehdy, když nemá nikoho, do jehož horizontu by patřila. Hodinky jsou hodinkami jen pro toho, kdo ví, k čemu jsou dobré. Co je vyjmuto ze vztahu, stává se odpadem. Část přestala být částí. Není zapojena do koloběhu hmoty a není zapojena ani informačně. Co odpojíme, přestává fungovat.

V přirozeném systému je producent vždy ve spojení s těmi, kteří rozumějí jeho odpadu jako informaci. Vědí, co s ním.

Tím, že jsme se vydělili, přestávají být informace našich produktů srozumitelné. Nenacházejí své adresáty - destruenty. V některých případech to souvisí i s rychlostí našich změn. Vymkli jsme se rytmu přizpůsobování a neposkytujeme přírodě čas, aby se naučila používat to, co produkujeme. My většinou neposkytujeme čas a stimulaci ani našemu ekonomickému systému, aby si vytvořil své vlastní destruenty. Není dostatečně živý a pružný, aby to dokázal sám, ale kdybychom přizpůsobili některé podmínky, neviditelná ruka trhu by se dala s chutí do práce.


Říká-li Bateson o informaci, že je to rozdíl, který dělá rozdíl, rozuměj rozdíl, který je patrný (difference which makes a difference), můžeme odvodit, že je to i otázka míry či intenzity toho rozdílu. Příliš silné světlo oslní a zabrání vidění podobně jako příliš slabé světlo. V případě odpadu vytváříme tak obrovské množství čehosi nového a neznámého, že to zabraňuje komunikaci. Vyměšujeme to ven, do okolí, ale prostředí kolem nás tomu nerozumí, není to pro ně relevantní informace, rozdíl je příliš veliký, čas příliš krátký, takže prostředí nemá možnost adaptovat se ani v těch případech, kde by to bylo v jeho schopnostech.


Informacím našeho odpadu chybí kontext. V kapitole 9 jsme mluvili o tom, že informace bez kontextu nepřežije. Když slyšíme, třebas v rádiu, informaci z vědního oboru, který vůbec neznáme, chybí kontext a je to pro nás bezcenné sdělení, že někde někdo něco. Informace se v nás nemá čeho zachytit a proto velmi rychle zmizí. NEPŘEŽIJE. Anebo, bude-li takových informací mnoho, budou nám v mysli překážet, nezpracovány a nezměněny zabírat místo jako nerozložitelný odpad v lese. Informační balast v hlavě jsou třebas texty šlágrů nebo reklamní slogany, které jsme si nechtě zapamatovali následkem příliš častého vnucování. Někdy mohou být i toxické.

Každá věc v přírodě i v živých bytostech je zároveň informací pro své vlastní odstranění. My bez rozpaků vyrábíme věci, o nichž netušíme, jak je odstranit, dokonce stavíme jaderné elektrárny, o nichž víme, že je mnoho set let po skončení provozu odstranit nepůjde.

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU