Kapitola 15

Myslím, tedy odděluji


Slovo „kočka” nás nepoškrábe.

A. Korzybski (1941)


Abychom mohli něco uchopit i pochopit, musíme to rozdělit. Nemůžeme uchopit celek. To platí na všech úrovních: od hmotné (rozebrání velkého stroje na části a jeho znovusložení je předpokladem přemístění, někdy i porozumění jeho funkci) až po zmocňování se světa myšlením. „Učivo si rozdělíme pěkně na části a postupně ho budeme probírat, milé děti.”


Rozdělit na části znamená také ROZPOJIT. Zrušit vazby jednotlivých částí mezi sebou. Narušit souvislosti. Narušit kontext.

To neděláme jen s učením, ale s každou skutečností, aby ji naše mysl dokázala přijmout. Jakoby v protisměru teď vstupujeme do kruhu z kapitoly 5. Vzpomeňte, že nebyl bludný, přestože se tak zpočátku zdálo. Poznávání není lineární proces, ale odrážení a vracení se. Reflexe. Aby ten děj nebyl blouděním v kruhu, ale postupem někam, vývojem, musíme v jeho průběhu postupně odkládat předpoklady, které se nenaplňují, a nahrazovat je novými. Podobá se to vývoji živého systému.


Nemůžeme uchopit skutečnost a proto si vytváříme její mentální mapu. To znamená jeden z jejích možných průmětů. Ale mapa není krajina, říká A. Korzybski. Je to oblíbený citát Gregory Batesona, který ho rozvádí následujícím způsobem:

Co z území se objeví na mapě? Víme, že území samo se na mapu nedostává. Kdyby bylo území  jednotvárné, na mapě by se neobjevilo nic kromě jeho hranic, což by v tomto případě byla místa nějaké změny. Místa, kde území přestává být jednotvárné a tím se odlišuje od území sousedního. Co se ve skutečnosti na mapě objeví, je odlišnost, ať v nadmořské výšce, porostu, populační struktuře, povrchu nebo v čemkoliv, čeho je mapa průmětem.

Jinou mapu téže krajiny potřebuje pěší turista, jinou řidič automobilu, jinou geolog, jinou demograf a podobně. Mapa je jedním z možných popisů skutečnosti a vybíráme si ten popis, od kterého očekáváme, že odpoví na naše otázky.

Co tedy je krajina (nebo skutečnost)? Bateson dále uvažuje o mapě: Jestliže někdo, ať už za pomoci pouhého zraku, nebo měřících přístrojů, nakreslil mapu, vznikl průmět toho, co se nacházelo na jeho sítnici. Současně i průmět okamžitých záměrů, účelového myšlení, některých optických klamů i klamů mysli. Půjdeme-li dál, budeme procházet dalšími a dalšími mapami. Ke krajině se nedostaneme. Poznávací proces ji odfiltruje a mentální obraz je vždy jen mapou mapy, která je mapou mapy a tak až donekonečna.

To neplatí jen o vizuálním poznávání skutečnosti. Také každý jazyk je mapou. Jedním popisem skutečnosti. Mapou světa, v něčem se lišící od ostatních.

Na tom, že používáme určitou mapu, není nic špatného. Špatné je, když zapomeneme, že používáme jen určitou mapu. Jednu z mnoha možných.


V rozdělování, které vykonává naše mysl, je jedna věc podstatná: oddělujeme i sami sebe od všeho kolem. Je to pochopitelné. Abych vůbec mohl sebe sama definovat, musím odlišit, co jsem a co nejsem. Vymezit se. Odpojit se. (Ostatně definovat znamená učinit konečným. Uzavřeným.) Něco takového probíhá v malém dítěti, když objeví svou odlišnost a oddělenost od matky. Tehdy poprvé spatří samo sebe. Ne v zrcadle, ale vnitřním zrakem svého pocitu. Je to také odraz. Reflexe. Uvědomění si vlastního já.

Tak jako je funkční a nutné oddělení vlastního já pro vznik individua, je nutné i rozdělování skutečnosti na jednotlivosti, které lze uchopit a pochopit. Omyl spočívá v setrvání na tomto stanovisku. V jeho přijetí za konečné. Za definitivní.

Abych totiž mohl rozdělovat, musím mít ono předporozumění, o kterém byla řeč v kapitole 5. Nějaký svůj předpoklad. Předběžnou a snad i přibližnou představu o světě. Abych alespoň tušil, čeho a jaký asi díl jsem to zrovna oddělil.

Stejně jako je tato pomocná vidina důležitá pro začátek celého procesu, je nezbytné umět ji v jeho průběhu odložit a nahradit novou verzí, novým předpokladem.


Překládám třebas větu z cizího jazyka, který jsem se nikdy neučil. Mám však slovníky a mohu tedy zkusmo hledat významy jednotlivých slov. Slovník mi podá vyčerpávající výklad možných významů každého z nich. Není jich málo a některé jsou i protichůdné. Dosazuji je zkusmo do věty a její smysl stále uniká mému pochopení. Stává se, že i později, když už znám většinu částí tak, jak jen lze věci v izolaci poznat, smysl celku zůstává nesrozumitelný. Zkouším to znovu a občas mezi některými slovy zajiskří spojení. Význam. Informace. Tehdy si začínám vytvářet předběžnou představu, o čem by věta, možná, mohla být. Jakmile takovou představu mám, dojde k pozoruhodnému jevu: významová spojení se objevují častěji a začínám rozeznávat i další náznaky, které se zdají potvrzovat mou pomocnou představu. Vidinu. Předporozumění. Myslím, že někde v této fázi vztahu ke skutečnosti jsme, my lidé, teď. Mnohdy se i domníváme, že tušenou „větu skutečnosti“ je možné do našeho jazyka přeložit přesně a beze zbytku.

Ovšem věta není skutečnost, je to zase jen její mapa. U věty předpokládáme, že ji někdo formuloval, aby vyjádřil určitý, jasný význam. Že ji lze přeložit, že je poznatelná. Existují však věty, které vzdorují přesnému překladu. Tak jako tvrdé a měkké systémy jsou i tvrdé a měkké texty. Třebas poezii většinou nelze doslova přeložit, nutno ji přebásnit. Jinak se řada významů ztratí a mohou se objevit i nové, které autor nezamýšlel.

Ale i zkušenost s překládáním tvrdých textů nás učí, že to potvrzení či vidina srozumitelného celku nastává také v případech kdy, jak později úspěšně dokončeným překladem zjistíme, byl náš předběžný odhad úplně chybný. Přesto byla i tato fáze smysluplná, protože nám objevila jiná významová spojení jednotlivých slov, ta nás přivedla k nové verzi, o čem by věta mohla být, a tímto postupným, ve spirále se odvíjejícím procesem většinou dospějeme k pochopení smyslu věty. Tak probíhá pozvolná mezi-hra jménem inter-pretace. Neustálým předáváním mezi částmi a celkem dospíváme k jejich jednotě: pochopený smysl věty naplňuje správným významem i jednotlivá slova, z kterých se skládá, a správný význam slov v kontextu této věty nechává vyvstat jejímu smyslu. Oba děje nelze od sebe oddělit ani říct, že jeden skončil dřív než druhý.

Taková situace, kterou někteří jistě zažili, názorně modeluje, že při poznávání celku skrze části nemusí jít o cirkulární past, ale cirkulární systémovou interakci, ve které je smysl odhalen právě postupným vyjasňováním vztahu části a celku. Jejich i naší vzájemnou spoluprací. Lépe než takto se mi už asi nepodaří naznačit, čím by se mohlo lišit rodící se ekologické myšlení od toho současného.


Další soudobý omyl našeho chápání skutečnosti se odvíjí od oné šipkou označené fáze na předchozí straně: snadno a brzy zapomínáme, proč jsme vlastně rozdělovali, a vztahujeme se ke skutečnosti tak, jako kdyby tento způsob dělitelnosti byl její objektivní vlastností. Jako by snaha pochopit izolované části byla spolehlivým a dokonce jediným způsobem poznávání celku. Možná že při poznávání skutečnosti je vůbec lepší vycházet z toho, že nemá předem daný jasný význam, který stačí přeložit či objevit. Jinak bychom z poznávané skutečnosti vlastně vylučovali sebe sama i celý proces poznávání.

Při tomto procesu poznávání se dopouštíme řady mnohdy nevědomých manipulací. Některé z nich se pokusím (zajisté, že jen částečně a účelově) zmapovat:


Rozpojení, izolace

Rozkouskujeme libovolnou skutečnost podle nejrůznějších schémat na jednotlivé díly, tyto izolovaně prozkoumáme a potom v mysli složíme zpět, domnívajíce se, že tímto procesem získáváme pochopení celku. S budíkem se to při troše technického talentu bezpochyby podaří. S jakýmkoliv živým systémem už ne. Proč? Mimo jiné proto, že vznikl jiným způsobem než budík.

Z takového mechanického pohledu na svět vzniká představa, že nedaří-li se nám něco řídit, je to proto, že je to příliš složité. Většinou se to však nedaří proto, že je to živé. Že to není mechanické.

Často se snažíme porozumět živému světu kolem nás, přírodě, univerzu, z naší lidské, účelové, málovrstevnaté perpektivy. To přináší oddělení pozorovatele od pozorovaného, člověka od prostředí, a proto pocit nezávislosti a možnosti ovládat systém zvenčí. Stačí jen „pochopit vnitřní mechanismus a zákonitosti“ a můžeme věci řídit tam, kam si přejeme. To už je redukce, zjednodušení, jako častý průvodní jev rozpojení:


Redukce

Oddělování i redukce jsou nezbytné procesy, bez kterých bychom nebyli schopni věci chápat. Právě tím, že nám usnadňují vztah ke skutečnosti, lákají nás, abychom je přijali jako „tu jedinou a pravou mapu”.

Co oddělíme, zdá se být jednoduché. Redukované na jednu dílčí nebo i fiktivní funkci. Takové vidění často vyjadřují věty To není nic než... a To je jenom.... V kapitole 12 jsme zmínili redukci skutečnosti na její mechanickou a užitkovou funkci jako znak technické civilizace. Zjednodušování má však i řadu psychologických důvodů. Redukujeme některé skutečnosti:

* Z nepozornosti: prostě vnímáme svět tak zaslepeni svým úzkým cílem, že vše, co s cílem nesouvisí, registrujeme jako druhořadé a nepodstatné.

* Účelově: pro účel, který sledujeme, je výhodné vidět věc jenom z určitého úhlu. Zbavuje nás to rozpaků, pocitu odpovědnosti nebo pocitu viny. Zdůvodníme si tím svůj postoj. (Vždyť on si stejně nic jiného nezasloužil...)

* Z povýšenosti: sami sebe vnímáme s takovou důležitostí, že vše, co nám tuto důležitost nepotvrzuje, co se k nám nevztahuje tak, jak se my sami prožíváme, vnímáme jako méněcenné. Nehodné naší pozornosti. „To je přece jen taková nepodstatná drobnost!”


Nikdy však ani ta nejmenší drobnost není jenom taková drobnost.

„Ale vždyť je to jen dítě....” Žádné dítě není jenom dítě. Mimo mnohé jiné možnosti je to budoucí dospělý, možná je to budoucí životní partner našeho dítěte nebo budoucí velký duch, který změní svět (u koho to kdy můžeme vyloučit?), nebo budoucí primitivní násilník, který nás jednou v bezmocném stáří přepadne a utluče. Také je to otevřené, živé a pozorné vědomí, které nás vnímá a vstřebává a dozvídá se o nás v této chvíli něco, co my sami nevíme. A jednou v dospělosti se vynoří v jeho vědomí krátká vzpomínka na toho člověka, co si mě tak prohlížel... a třebas to bude taková vzpomínka a vynoří se v takové životní situaci, že přihodí to rozhodující zrnko písku na misku znejištění jeho vnitřní rovnováhy, a ten člověk udělá svou životní chybu.

NIKDY NIC NENÍ JENOM! Všechno je vždycky ještě něco víc, než se nám jeví.


Polarizace (Buď anebo)

Napneme-li skutečnost mezi dva póly, často potom vnímáme především ty póly. Krajnosti. Usnadňuje to rozhodování - a rozhodnost jakož i zásadovost jsou velmi ceněné vlastnosti. „Buď anebo. Přece nebudeme dělat nějaké kompromisy!” Jistota takového postoje je povzbuzující a nakažlivá. Pozitivní zpětnou vazbou postoj sám sebe posiluje a snadno se šíří. „Pochybovat znamená přece chybovat.”

Málokterá skutečnost je opravdu dvoupolohová. Nejspíš takové bývají lidmi vytvořené, často mechanické situace. Třebas vypínač. Ten může být buď zapnutý, nebo vypnutý. Že je také něčím jiným, to si uvědomíme až ve chvíli, kdy se rozbije, tudíž přestává být jenom vypínačem.

Buď anebo je svým způsobem vždycky konfrontační: „Buď já, nebo on!” „Když to není tak, musí to být naopak!” „Kdo nejde s námi, jde proti nám!”

Alfred Adler (1912) si všiml, že neurotici a psychotici mají sklon vyhrocovat protiklady. Je to projev patologického, černobílého myšlení. Přiřadil bych k nim i některé politiky a vědce. Bohužel i některé ekology.


Kategorizace (aneb Víme přece, o co jde)

Je to ten druh inteligence, o jehož nositeli s obdivem říkáme „ten má hned jasno. Podívá se a ví, kam to zařadit.” Do určité míry je tato vlastnost pozitivní. Jde o zobecněnou zkušenost (informaci posílenou opakováním), která zrychluje úsudek při poznávání nového jevu. Všichni známe ten pocit, když se rychlým a správným odhadem do něčeho „strefíme”. Pýcha z úspěchu může působit jako pozitivní, posilující zpětná vazba a podpoří chápání jevů jejich zařazováním do již známých kategorií v takové míře, že je z toho někdy jediný přístup k realitě. Jako bychom už jiný neznali. Ještě hůř: jako bychom už jinou realitu neznali. Jako by kategorie nebyly naší pomocnou konstrukcí, ale vlastnostmi skutečnosti, které čím dál líp poznáváme. Vyskytne-li se jev do našich kategorií nezařaditelný, často ho ani nevidíme. Je-li nepřehlédnutelný, máme pro takové případy zvláštní kategorii: věci nezařaditelné a okrajové, výjimky potvrzující pravidlo. Tím, že jsme je akceptovali jako jakousi povolenou statistickou chybu či odchylku, přestávají nás znepokojovat. Zařadili jsme je. V politice patří takový postoj k inteligentnějším způsobům, jak se může vláda vyrovnat se svou opozicí. Ale demokracie - tedy akceptace odlišností a trvalý dialog bez uhýbání - to stále ještě není.


Účelové myšlení

Podobně, avšak v podrobnějším měřítku mapuje naše vidění skutečnosti i Gregory Bateson. Nahlíží biologické organismy i celý civilizační proces jako seberegulující systémy, které jsou konzervativní. Přirozeně tíhnou k udržení stávajícího stavu.

Všichni jsme si všimli, jak často přehlédneme či vůbec nevidíme něco, co je zcela zřejmé. I my jsme sebeudržující systémy a bráníme se proti vyrušení. Je-li nějakou skutečnost obtížné přijmout, sebeopravné mechanismy se ji pokusí skrýt, někdy až do takové míry, že nás přimějí zavřít oči nebo přeruší jinou část procesu vnímání.

Obalujeme rušivou informaci jako perlorodka perlu, říká Bateson - aby netlačila a nebyla nepříjemná. Ale jak dochází k výběru, kterou informaci zneškodnit? Systém posuzuje každou novou informaci porovnáváním s tím, co má v paměti, co už vyzkoušel. Se svou zkušeností. Ovšem sama tato zkušenost je už něco naučeného a potom udržovaného. Konzervovaného. Každý přirozený komplexní systém tak sestává z množství podobných sebeudržujících i systém udržujících zpětnovazebných smyček.

Selekci, která způsobuje, že jenom některé vjemy vpouštíme do vědomí, nazývá Bateson účelovým vědomím (purposive consciousness). Jako systémový příklad uvádí současnou medicínu, která se postupně a účelově zaměřuje na odstraňování určitých nemocí, které pojímá jako izolované problémy. Jakmile je úspěšná, kupříkladu v případě obrny, pozornost, úsilí i peníze jsou soustředěny na další „problém”. Třebas rakovinu. Jen okrajovou pozornost věnuje celému tělu jako kyberneticky organizovanému, seberegulujícímu systému. Účel takto určuje, na co soustředíme vědomí jedince nebo pozornost vědního oboru. Taková účelová orientace nás naučí velkému množství triků. Mnohé jsou užitečné a fungují. Co jsme si předsevzali, to se daří. Naše uspokojení je pochopitelné a v úzkém slova smyslu i oprávněné. Naše vědomí však nepracuje s uzavřenými okruhy informací či dějů, ale jenom s jejich úzkými výseky. S tím, co se nám zrovna v té chvíli hodí.

Chybí nám znalost širšího interaktivního systému, který, je-li pozměněn, šíří změnu dalšími zpětnovazebnými smyčkami, z nichž některé jsou konzervující, jiné posilující. My se dozvíme až zase výsledek, v podobě nějakého příznaku. O procesu netušíme nic.

Účelové vědomí pracuje podobným způsobem jako medicína odebírající vzorky z dějů a procesů v těle. Je to krátký nástroj, který umožňuje rychle dostat to, co jsme si umanuli. Neřídí se systémovou moudrostí, ale sleduje nejkratší logickou nebo příčinnou cestu tam, kam jsme ho namířili.


I kdyby bylo možné analyzovat veškerou složitost jevů, neovládli bychom je tím. Taková představa předpokládá separaci, oddělení ovládajícího a ovládaného. Vystoupení ze všech systémů a setrvání mimo ně, v roli pozorovatele či vladaře.

Účelové myšlení redukuje vnímanou skutečnost na její účelovou funkci. Co od té které věci nebo toho kterého člověka zrovna očekávám, žádám či chci, tím je. Všechno tím umenšuji, ale všechno se stává srozumitelným. Od koho, čeho nic neočekávám, co neumím využít, to ani neexistuje.

Nic takového jako přírodní zdroje neexistuje a proto je nemůžeme ani nikdy vyčerpat. Přírodní materiály jsou bezcenné, dokud lidský mozek nevymyslí, jak je používat, soudí český premiér Václav Klaus.

Ten účelový filtr lidského vědomí pracuje už nejméně milión let, říká Bateson, proč se ho tedy bát? Nový není účelový přístup, ale vstup moderních technologií do toho starého procesu. Cíle vědomí jsou dnes uskutečňovány stále účinnějšími stroji, dopravními systémy, letadly, zbraněmi, medicínou, pesticidy a podobně. Účelové vědomí má nyní dost síly, aby zmátlo rovnováhu těla, společnosti i přírodního světa kolem nás. Hrozí patologie v podobě ztráty rovnováhy.

Naše vědomí, ač je samo systémové povahy, odstraňuje svými sebeudržujícími smyčkami rušivé informace a tím nám brání vidět totožnou systémovou povahu prostředí, které nás obklopuje, kultury, kterou jsme vytvořili, našich organismů i našeho myšlení.

Účelové vědomí vytahuje z celkové mysli právě ty sekvence, které nemají smyčkovou strukturu, jinak charakteristickou pro celý systém.


Podřizujeme-li se zdánlivě samozřejmému diktátu svého účelového vědomí, stáváme se chtivými a nemoudrými. Bateson mluví o systémové moudrosti, jejíž nepřítomnost je vždycky potrestána. Nahlíží biologické systémy, mezi něž počítá jednotlivce, kulturu i ekosystém, jako podpůrné struktury buněk či organismů, z kterých se skládají.

Člověk se dopouští omylu účelového myšlení, protože nevidí systémovou povahu světa, s kterým zachází. Jednal vždy v souladu s tím, co považoval za samozřejmé, a teď zjišťuje, že vytváří problémy. Neumí spatřit sám sebe jako součást systému, ve kterém problém existuje, a tak viní buď zbytek systému, nebo sám sebe.

Bateson, který mimo jiné patřil k zakladatelům rodinné psychoterapie, uvádí jako systémový příklad rodinu, jejíž členové často navzájem obviňují ze vzniklých problémů jeden druhého, nebo sami sebe. Oba postoje jsou mylné, neboť vycházejí z toho, že jednotlivec má plnou moc nad systémem, jehož je součástí. Rodinou krizi nelze vyřešit z pozice jednotlivého člena, ale vhledem do funkce rodinného systému. V širších systémech jako je ekonomický, politický či sociální, platí totéž.

Naši politici, ať už ti, kteří jsou u moci, nebo ti opoziční, o těchto věcech vůbec netuší, napsal Gregory Bateson v USA v roce 1968. Obávám se, že po 28 letech to platí stále, a nejen v USA.

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU