Část  B 


PROBLÉMY

LIDSKÉHO SVĚTA




Kapitola 9

Obojživelník, nebo bezdomovec?


Někteří živočichové dokáží žít ve vodě i na souši. Říkáme jim proto obojživelníci.

Také člověk žije ve dvou světech. K tomu umělému, který si vytvořil, se vztahuje už víc a častěji než k původnímu světu přírodnímu. Je člověk obojživelník?


Porovnáváme-li vlastnosti přírodních a umělých skutečností, vidíme že:

Ty první vznikají průběžně a neustále se proměňují, zatímco ty druhé, jednou zhotoveny, nějaký čas trvají a fungují, potom chátrají a zanikají. Často i tak, že se už v nic dalšího nepromění. To je typická vlastnost mnoha lidských výtvorů: stávají se odpadem, nezužitkovaným, nehybným, nezapojeným do koloběhu proměn - a proto mnohdy škodlivým. NEPŘIROZENÝM. (Nesvým, nepatřícím si.) Odpad je to, co nezapadá (to fit) do koloběhu. Nevrací se. Neobíhá. Není znovu užitečné. Hromadí se. Koncentruje se. Usazuje se. A škodí. Odpad je typicky lidský produkt. (Více o něm v kapitole 14.)

    

Vyrobená věc se liší od přirozené i dokud ještě slouží. Je účelová a sama sebe nepřesahuje. Je celá v tom, čím je.

Můžeme ji rozebrat, opět složit a z ní samotné ji pochopit. To platí i o nejdokonalejším automobilu, ale neplatí to o obyčejné mouše. V té mouše je něco, co ji přesahuje a co sahá i za náš horizont. Vše, co jsme sami vyrobili, vidíme však před horizontem. Je to přehledné. Nemá to svůj původ v sobě, ale v nás. Toto je pravda o výrobcích, nikoliv o kulturních výtvorech jako je jazyk či umělecké dílo.

Moucha je svým vlastním výrazem. Vztahuje se sama k sobě. Vyjadřuje sebe sama. Automobil vyjadřuje pouze svého výrobce, možná také, propůjčeně, svého majitele.


Kdybychom pozorovali v průběhu posledních staletí zeměkouli zdálky, nejvýraznější viditelnou změnou by zřejmě byl prudký, čím dál rychlejší a hustší pohyb neživých strojů z místa na místo. Lidské výtvory jsou velmi pohyblivé, svou vnitřní povahou (přirozeností) však zůstávají nehybné. Jsou tuhé a stále stejné. Jejich stárnutí je jednosměrný proces. Erodují, korodují a opotřebovávají se. Nemají vnitřní pružnost, schopnost vývoje a proměny. Jsou rigidní, tvrdé a proto křehké. Jako totalitní politické systémy.


Co člověk vyrobí, zdá se být neživé a bez vývoje. Tak docela to však neplatí o složitějších systémech, které v umělém světě vznikají: taková ekonomika se jeví jako živý a málo předvídatelný systém s téměř nekonečným množstvím proměnných, s vlastními autoregulačními mechanismy i různorodými cykly, vnitřními proudy a metabolismem. Žije svým vlastním životem a lidská snaha řídit a programovat ji není příliš úspěšná. Spíš se podobá velikému zvířeti, které se částečně daří krotit a ovládat, ale často nás překvapuje. Rozumět a předvídat můžeme jen do jisté míry.


Podobný se zdá být i další nehmotný lidský výtvor: ORGANIZACE SPOLEČNOSTI.

Jak vlastně vznikla lidská společnost? V čem je umělá a v čem je přirozená?


Společnost je spojení lidí, kteří mají něco společného.

Nejužší společenství je ROD. Jazyk nám prozrazuje, že i národ je původu rodového. Etnického. Máme společný jazyk. Rodný jazyk.

Dalším, většinou logicky následujícím pojítkem, už nadnárodním, je společná paměť, společný příběh. (Třebas přistěhování do Ameriky.) Společné místo, kraj.

Jsme krajané.


Rod, národ - to je spojení příbuzností.

Společné místo, společný příběh, společná situace vyžadující spolupráci - to je spojení vzájemnou závislostí.

Společnost má společný osud.

Ten začíná v posledních letech spojovat i celé lidstvo.

Začínáme si uvědomovat společenství příběhu.

A tak i lidstvo, stejně jako rodina, je přirozeným společenstvím.


Kde a jak přechází přirozené lidské společenství v politický systém? Stát?

Cítím tam spojitost s výkonem moci. S ovládáním. S vládou. A s oddělováním.

Řecká polis - obec, byla prvním společenstvím vědomým si své autonomie. Měla své zákony, které si vytvářela sama a které už neplatily v jiné obci. Města mezi sebou komunikovala, ale neslučovala se.


POLIS musela být oddělena od okolí.

Vymezena. Definována něčím vnějším. Něčím, co není tato polis.

Takové politické vymezení vzniká z vědomého rozhodnutí. Je to  ustanovení. Proto ústava. Také ústav. Instituce. Něco, co je ustaveno, uměle zbudováno, postaveno.


Z toho STÁT.

Tím vstupuje do hry lidská stavba. Konstrukce zbudovaná pečlivě, co možná nejpevněji. Aby vydržela a plnila očekávané funkce. Aby byla spolehlivá.

Lidmi vytvořený mechanismus politického společenství je většinou tuhý (Bateson by řekl: tvrdě naprogramovaný), avšak v úzkém slova smyslu fungující. Nemá-li v sobě naprogramovanou schopnost proměňovat se, funguje pouze za předpokladu, že se nemění okolnosti. Nebo že netřeba brát je v úvahu. Že nevstupují do hry. Okolnosti jsou to, co je kolem. OKOLÍ. KONTEXT. PROSTŘEDÍ.

A kontext vždycky dříve či později do hry vstoupí, ať už v podobě “prostředí” životního, politického, sociálního, nebo ekonomického a proto výsledek lidských snažení nebývá jednoznačný a často se liší od výchozích představ.

Někde tady jsou i kořeny rozporů mezi lidmi organizovaným společenstvím a okolním přirozeným systémem. Mezi politikou a ekologií.


***   ***   ***


Charakter politického společenství je určován tím, jakým způsobem je vykonávána moc.

A jakým způsobem je vykonávána? Nejčastěji izolovanými zásahy s představou určitého a krátkodobého cíle. Nesystémově, dalo by se říct. Účelově a mechanicky.

Citlivá inteligence jazyka tu stvořila výraz státní mašinérie. Vyjadřuje slepou strojovost, nepružnost, necitlivost. Netýká se to jen autoritativních režimů, tupých a byrokratických. Sice v menší míře, ale svou podstatou stejná, zůstává tato vlastnost příznačná pro  všechny lidmi projektované a organizované společenské systémy.

Demokratické politické systémy mají blíže k přírodním systémům, protože jsou, v určité předem naprogramované míře, schopny samy se proměňovat. Jsou otevřenější vývoji. (O tom podrobněji ve třetí části knihy.)

Autoritativní politický systém není schopný adaptace, snaží se udržet svou předem stanovenou podobu. Podobá se proto víc neživé konstrukci, která vzdoruje vývojovým proudům a je jimi, dříve či později, zničena.

Jaký je tedy v souhrnu ten „lidský” svět, který jsme si vytvořili? Má některé znaky živého systému: není vypočitatelný, neplní bezchybně záměry, s kterými jsme ho vytvářeli, ani se nám příliš nedaří ho programovat. Vyšetřen jako živý organismus, nezdál by se asi být zdravý. Zvláště jeho imunitní systém vykazuje značné kolísání: na jedné straně pečlivě značkuje všechno za hranicemi systému jako cizí a často hned nepřátelské, na druhé straně ponechává uvnitř systému nekontrolovaně bujet některé život ohrožující novotvary. Také po stránce energetické je velmi křehký a ohrozitelný.


Přírodní svět se doslova koupe v nadbytku energie, která ho nic nestojí a ničím ho nezatěžuje. Je čistá, stálá a vpodstatě nevyčerpatelná. Pochází ze Slunce a dopadá na zemský povrch v mnohonásobně větším množství, než vůbec může být všemi živými organismy spotřebováno.

Eugen Odum ho nazývá

Sluncem živený přírodní ekosystém,

narozdíl od našeho světa -

palivem živeného, průmyslově-městského systému.


Ten je zcela životně závislý na přísunu drahé a znečišťující, špinavé energie z omezených, vyčerpatelných a nenahraditelných přírodních zdrojů.


Původně měly tyto dva systémy prostředníka, který je spojoval, vytvářel mezi nimi plynulou a oboustranně průchodnou hraniční zónu. Byl to

Sluncem a lidskou prací živený agro-eko-systém.

Postupně v něm však převládla průmyslově-městská tendence a proměnila ho v

průmyslový, na neobnovitelných zdrojích paliva závislý

a Sluncem pouze podporovaný systém.

Dnes je tento svět, všeobecně nazývaný zemědělství, občas stále ještě velmi příznačně zemědělská velkovýroba, těžko oddělitelnou součástí systému průmyslově městského. Pouze trochu častěji vykazuje závislost na počasí - systému, který jsme dosud do našeho světa nedokázali začlenit. (To jest přizpůsobujeme se my jemu a ne ono nám.)


Podstatnou vlastností lidského světa je tedy jeho energetická nepřirozenost. Nesamozřejmost. Z mnoha složitých a ne úplně jasných důvodů (o některých budu mluvit v kapitole o průmyslové revoluci) je energeticky velmi úzce specializován. Podobá se to potravní specializaci některých živočichů nebo drogové závislosti.


Lidský průmyslový svět není schopen, až na zanedbatelné výjimky, využívat nesmírné přívaly sluneční energie, proudící bez výkyvů veškerým prostorem, ve kterém žijeme. Je úzce specializován na těžce a draze dobývaná fosilní paliva, jejichž zásoby jsou omezené a neobnovitelné, na vysoce rizikový a primitivní způsob získávání energie zahříváním vody pomocí řízené reakce obohaceného uranu a na budování náročných a vodní režim na rozsáhlých územích narušujících hydroelektráren.


Životní závislost na tom, čeho hrozí nedostatek a co má navíc škodlivé vedlejší účinky - drogová závislost má opravdu podobné rysy. Jaká je situace takového narkomana: je nesvobodný. Nutnost stálé, pravidelné dodávky něčeho, co není snadno a bez obětí dosažitelné, přináší člověku neklid, nejistotu, úzkost, nesvobodu. Vlastně přesně to, čeho se drogou zbavuje. Většina narkomanů si ale této souvislosti není vědoma. Podobně jako většina z nás - obyvatel palivem živeného průmyslově-městského světa - už nevidí, že za mnohou příjemnost civilizace platíme symetricky podobnou nepříjemností, jen v trochu jiné rovině a někdy s mírným zpožděním.

Zkoumáme-li blíže, jaké částky z celkové sumy energie spotřebováváme na jaké účely, zjistíme, že to hlavní, o co nám jde, je určitý druh společensky velmi oceňovaného komfortu: nemuset se fyzicky namáhat. Vše dělají malé bzučící motorky. Stahují za nás okénka v autě, krájejí chleba, natahují fotoaparát. Poté, co pokosíme trávník elektrickou sekačkou, jedeme autem do fitness centra, kde se postarají, též pomocí přístrojů, aby nám svaly neochabovaly. I televizi ovládáme na dálku, abychom se nemuseli natahovat.

Paradoxně však - mnozí z nás jsou o to uštvanější. Namáháme a štveme se, abychom udrželi stav nadbytku umožňující plýtvání. Jsme možná uštvanější než v civilizacích, kde jsou lidé nuceni živit se skutečně vlastní fyzickou prací. Bilance oběhových chorob, žaludečních vředů i těžkých neuróz o tom vypovídá. Přesto však společenská prestiž v našich očích stoupá úměrně tomu, jak se člověk vzdaluje od přímo produkujících činností, píše Schumacher (1973). Je to vlastně touha mít otroky i za cenu toho, že nás zotročují. Je to drogová závislost.


Gregory Bateson definuje pružnost jako neuskutečněnou možnost změny. Jakousi rezervu, prostor, do kterého se můžeme uchýlit v případě nouze. V případě krize. Problém lidské civilizace vidí v nedostatku pružnosti.

Pružností civilizace rozumí nejen zásoby energie i surovin, ale i schopnost reakce na novou situaci - schopnost změnit i ty hluboké a základní, „tvrdě programované” vlastnosti a postoje. Mluví také o sociální pružnosti. Její zdroj považuje za stejně vzácný a stejně vyčerpatelný jako zdroj nerostných surovin. Upozorňuje na tendenci společnosti spotřebovávat okamžitě všechnu dostupnou pružnost. Neuchovávat ji. Pohybovat se neustále na hranici křehkosti a ohrožení.

Bateson uzavírá svou úvahu tím, že je třeba pružnost správně rozpočítat, aby vydržela po dobu potřebnou k proměně. Tak jako se kukla vystačí živit zásobami svého tuku tak dlouho, dokud se nepromění v motýla. I šanci lidské civilizace vidí Bateson v proměně. V přerodu v systém schopný využívat obnovitelnou a čistou energii, které je všude dost. V které jsme ponořeni a která živí celý přírodní svět, z nějž pocházíme. V přípravě na tuto proměnu vidí Bateson i smysl vývoje nových technologií. Odmítá návrat k preindustriální „nevinnosti” minulých civilizací, neboť: takový návrat by v sobě zahrnoval i ztrátu té moudrosti, která ho vyvolala, a jenom by nastartoval celý proces znovu.


Pružnost narozdíl od tuhosti je výrazem života. Chovat se pružně znamená vzít v úvahu kontext, včas reagovat na změny a předjímat skutečnost. Anticipovat. Jak říká Jantsch: Mentální anticipace vtahuje budoucnost do přítomnosti a může tak zvrátit směr příčinnosti. I pružnost je tedy podmíněna přítomností funkčních zpětných vazeb.

To, co cvičíme stálým používáním, zůstává pružné i ve stáří a je odolné i proti kornatění. Platí to o svalech, paměti i myšlení. Cvičit znamená stávající pružnost plně využívat, klást na ni nároky, nepřekročit její meze, ale rozšiřovat je.


Psychická pružnost člověka souvisí se spokojeností. Jednoduše řečeno: spokojený člověk více vydrží. Jsme spokojeni ve své průmyslové civilizaci?

Svým způsobem ano. Vždyť nikdy se tak velké množství lidí nemělo tak dobře, nedožívalo se tak vysokého věku, nemohlo si dovolit spotřebovávat tolik věcí a energie. I bezpečí a osobní svoboda jsou pro většinu obyvatel průmyslového světa nesporně větší, než tomu bývalo dřív.

Ale je tu rozpor. Rozpolcení:

Vybudovali jsme svět, který sice splňuje mnoho našich přání, ale současně z něj prcháme. Potřebujeme si od něj odpočinout, trochu jako od nepříjemné, byť nutné práce. Cítíme ten umělý svět víc jako své zaměstnání než jako svůj domov. Bereme si od něj dovolenou. Tu trávíme většinou blíže původnímu, přirozenému světu. Často používaná fráze návrat k přírodě něco naznačuje. Vrací se člověk tam, odkud vyšel. Domů.


DOMOV je OIKOS a je tam, kde se nevztahujeme k něčemu cizímu, ale sami k sobě. I skrze věci, místa, celý prostor. Není to pocit vlastnictví, ale sounáležitosti. Patřičnosti. Vše kolem patří k nám (nikoliv nám). Potkáváme se tu. Někde i znovunacházíme.

Současný člověk asi není obojživelník. Spíš bezdomovec. Opustil domov a šel za lepším.

To není jenom symbolická metafora, ale systémová podobnost. Mnozí bezdomovci jsou vlastně také obětí touhy po civilizačním pohodlí, byť v pokleslé podobě: jenom civilizace produkuje tolik odpadků - zbytků jídla, že se dostane i na ně, tolik odpadního tepla ve větracích šachtách, kde mohou bydlet, tolik bohatých turistů, kteří rozdávají mince.

Bezdomovcům chybějí všechny vazby s prostředím, ve kterém přežívají, až na jedinou: berou si, co potřebují. Z jejich hlediska si prostředí nic jiného nezaslouží. Pro mnohé to není věc volby, ale životních okolností, které je do bezdomoví zahnaly, a oni jenom nemají dost síly či rozhodnosti vzepřít se a začít jinak. Je to vlastně podobný příběh, který se v globálním měřítku odehrává ve většině takzvaných rozvojových zemí: chudí zemědělci opouštějí domovy a vytvářejí nouzové kolonie na skládkách odpadků u velkých měst. Plýtvání průmyslové civilizace je uživí snáze a pohodlněji než domov a práce na půdě. Nejde mi teď o sociální aspekty, které jsou samozřejmě složité a různorodé. Je tu však zarážející systémová podobnost v postoji, volbě a výsledné situaci: vyvázáni ze starostí a obtíží původního domova (oikos) žijeme v prostředí, s kterým nás nespojuje žádný niterný vztah.

V bezdomoví nemá člověk cit pro signály, že prostředí je ohroženo. Věci se získávají v obchodech nebo na smetišti, co nepotřebujeme, to odhodíme a přestává to pro nás existovat. S ničím se nepotkáváme, nic se nevrací. Vše se valí v jednosměrném toku, nevíme a nechceme vědět odkud ani kam. I naše vlastní existence je určována nepřehledným děním někde mimo nás.

Bezdomoví je cizina, kam nepatřím, kudy jenom projíždím, mnoho tamních souvislostí se mě netýká, neexistují pro mě. Příkladem takového bezdomoví není jen život na nádraží a ve větracích šachtách metra, ale i život v přepychovém mezinárodním hotelu. Ten také vytrhává člověka z přediva světa, který ho zrodil. Také tam se o nic nemusí (a ani nemůže) starat.


Domov (oikos) je všude, kde jsem zasazen do souvislostí. Obrazně řečeno: když mám jenom tolik paliva na zimu, kolik ho v létě nasbírám a připravím, nenapadne mě plýtvat. K vodě, kterou musím donést ze studny a ohřát, nemohu nemít vztah. Vidím a realizuji i uzavření cyklu: zbytky na kompost a kompost na záhon.

Doufám, že žádný nepozorný technokrat mezi čtenáři neusoudí, že navrhuji návrat k primitivnímu způsobu života. Nenavrhuji nic. Upozorňuji, že domov je místo, kde člověk se vším souvisí.

A že takových míst ubývá.

V dokumentu KDO JE CHUDÝ A KDO BOHATÝ, který jsem natočil pro nadaci Film & Sociologie, hovoří starší vousatý muž. Už tři roky si nevybírá důchod, nechává ho na poště ve Strakonicích, odkud pochází. „Proč bych se tam vracel,” říká. „V Praze je ráj. Tady se vždycky najde dost i pro chudáka. Chodím tam, kde je hodně cizinců, ti mají uznání. Dávají nejvíc. Nežebrám, sami mně to dávají.”


Nejsme my všichni bezdomovci z vlastní volby?

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU