Část  C


PŘIROZENOST DEMOKRACIE




Kapitola 16

Moc a způsob vlády


Když se setkají dvě tlupy opic, začnou se zastrašovat řevem. Bojují hlasem a ta hlasitější zvítězí. „Přehlasuje” druhou tlupu opic a ta bez boje ustoupí. Svým způsobem je to demokratické hlasování právem většiny. V tomto případě i právem silnějšího. Kdo je silnější, snadno se zmocní vlády. Síla, energie a moc spolu opravdu úzce souvisejí.


Vláda je způsob uplatňování moci mezi lidmi. Prapůvodně šlo snad o převahu v boji o samice a přístup ke kořisti, jak to vidíme v řadě zvířecích společenství. S šířením a kultivací lidských společenství docházelo k přesunu „moci” na nositele intelektuálnějších kvalit, později hlavně nositele schopnosti organizovat a podřizovat si menší skupiny svých příznivců za účelem udržení, uplatňování a šíření vlastní moci. To je zárodek prvních politických systémů.

Z opačného směru nahlíženo, bezpochyby docházelo odpradávna k dobrovolnému delegování moci na vybrané jedince, neboť populace - smečka - kmen potřebovaly ochranu před dravci - nepřáteli i zkušené a účelné vedení v honbě za obživou. Odpočátku se tedy prolínají dva aspekty vládnutí:

* moc přinášející svému nositeli výhody hmotné i společenské - asi nutný předpoklad, aby měl nějaký jedinec zájem dělat něco pro celek,

* moc řídící a usměrňující společenství, určující jeho chování v rozhodujících situacích, rozdělující úkoly při lovu či boji, zajišťující bezpečí mláďat, regulující vnitrodruhovou agresivitu, souhrnně vyjádřeno - moc, která při správném rozhodování výrazně zvyšovala šanci celého systému na přežití.

Kde není majetek, přinejmenším takový, který by převyšoval hodnotu dvou či třídenní práce, není občanské vlády nijak zvlášť třeba, píše Adam Smith v úvaze o tom, že vláda začíná mít opodstatnění až v době pastýřů, tedy v době prvního shromažďování majetku. Jednotlivé spory, které se vyskytovaly ve společnosti lovců, stačily řešit výkony obecní moci. Velký zdroj všech sporů - majetek nebyl ještě znám. Avšak ve věku pastýřů má někdo velké bohatství a jiný nemá nic. Proto je nutné přijímat zákony a opatření, které by zajistily majetek bohatých před útoky chudých. Vláda a zákony jsou tak spojenectvím bohatých k útisku chudých a k zachování nerovnosti statků, kterou by jinak útoky chudiny zrušily. Názory zakladatele liberální ekonomiky se tu shodují s Marxovými tezemi o státu jako nástroji vykořisťování utiskovaných tříd.


Stejně pradávné bylo zřejmě i tíhnutí mocných využít svého postavení k vlastnímu prospěchu. Více brát než dávat. Časem tedy začaly vznikat různé podoby pojistných mechanismů, majících zabránit větším a celou společnost ohrožujícím zneužitím moci. Z kybernetického hlediska jde o pokusy vytvořit podobu negativní zpětné vazby, která by moc omezovala a vyvíjela na ni tlak, který by ji orientoval směrem pro společnost žádoucím. Moc jako protilehlý činitel v tomto systémovém vztahu takové tendence buď potlačovala a stávala se svévolnou, nekontrolovanou a neodvolatelnou, nebo se do jisté míry přizpůsobovala a v komu- nikaci a vzájemné spolupráci s ovládanými se začaly strukturovat zpětnovazebné autoregulační systémy. Ty zvyšovaly podíl většiny příslušníků populace, tedy lidu, na vládě a zmenšovaly možnost nekontrolovaného zneužívání moci. Tak začal a dodnes pokračuje vývoj demokracie. Doslovný překlad vláda lidu je poněkud matoucí - dnešní demokracie je i v tom nejlepším případě jen vláda lidem kontrolovaná.

Moc autokratická - samovládná a autoritativní - nemusí být vždy a nezbytně pro společnost nevýhodná. Postava osvíceného vladaře, který ze své inteligence, vhledu a dobré vůle vládne citlivě a pozorně, včetně toho, že se sám otvírá negativním zpětným vazbám, vyhledává je a chce být informován, nevnucuje systému svou vůli, nýbrž vycítí jeho perspektivní tendence a stane se jejich prostředníkem, taková postava určitě není v dějinách jen fikcí. Byla však takových vladařů spíše menšina, údobí moudré vlády také většinou netrvala příliš dlouho, přerušována ničivými vleklými válkami, kterými autoregulační vazby jiného řádu zajišťovaly, aby žádná moc nezískala dlouhodobě přílišnou sféru vlivu. I autokratická vláda může být systémová a ekologická, pokud se otevře komunikaci se společností.

Bohužel nelze na správnou volbu korunovaného vladaře spoléhat, tím méně pak na jeho následníky.

Navíc - plně osvícený diktátor je z hlediska dlouhodobé vlády paradox: od určitého stupně moudrosti by totiž pochopil, že nechce-li celý systém vychýlit z rovnováhy, měl by brát do úvahy jeho přirozené autoregulační tendence. Začal by se podřizovat širší systémové moudrosti, stal by se vlastně jejím mluvčím - tudíž by přestával být diktátorem. O to náročnější by však byla jeho funkce. Musel by vstoupit do dialogu se systémem - a jedna z cest takové systémové komunikace, jakkoliv omezená a sama o sobě nedostatečná, je třebas parlament.


Účelem vlády v systému je rozhodnutí vynášet, nikoliv je vymýšlet. Vynášet ve smyslu vynést na povrch. Na hladinu - z hlubin, z nitra systému. Protože tam se nacházejí řešení jeho problémů. Lze si to představit tak, že informaci o tom, co je třeba, má v sobě každá situace v nějaké latentní podobě přítomnou a úkolem vlády je posbírat dostatek dílčích informací, příznaků a signálů a ty přetavit ve správné rozhodnutí. Přitom by měla mít taková ideální vláda odvahu v důležitých chvílích, na dějinných rozcestích, bez dlouhého váhání rozhodnout pevně a jednoznačně. V takových situacích je delegována, protože na pátrání po skryté systémové moudrosti nemusí být čas.


Z hlediska dilematu FAIRE a LAISSEZ-FAIRE jde o syntézu. Cosi jako třetí cestu. Ani pouze volný průběh, ani pouze vědomé určování. V přírodních systémech i v živých organismech to probíhá podobně. Pozorujme svou vlastní chůzi: je to děj, který probíhá samovolně, průběžně řízen a opravován sítí zpětnovazebných smyček. Kráčíme nevědomě, automaticky, vojáci po dlouhých pochodech někdy referují, že spali za pochodu. Chůze je tedy nejčastěji ponechána laissez-faire - děje se, není dělána. Sama se přizpůsobuje vnějším podmínkám - třebas terénu - a na nás (naše vědomí je v tomto případě vládou) pak je, abychom ji přizpůsobili změněným vnitřním podmínkám. Jde to neobyčejně snadno, pomocí celé škály regulačních úrovní: kdykoliv můžeme přepnout na jiný režim chůze. Zrychlíme, rozběhneme se, nebo se naopak loudáme co noha nohu mine. Hlavně však můžeme do kteréhokoliv okamžiku této laissez-faire chůze vstoupit, ovlivnit ho a opět ponechat autoregulaci. Od pouhého srovnání kroku s druhým až po tanec či balet. Chůze nás naprosto poslouchá, mohli bychom být jejím diktátorem, svévolným samovládcem, ale bylo by to velmi nevýhodné. Je lepší s ní spolupracovat. Navíc je tu řada různých úrovní vlády, které také spolupracují a předávají si kompetence: některé režimy chůze se sice přepínají samy, ale můžeme do nich zasáhnout, jiné musíme určit svým rozhodnutím - třebas velký a nebezpečný skok. Jindy je dokonce toto rozhodnutí blokováno negativní zpětnou vazbou - psychická zábrana při skoku z výšky.

Často vstupuje do hry i další vládní hierarchie - způsob chůze je měněn bezděčně. Kráčíme jinak v přítomnosti lidí, na které chceme nějak zapůsobit, a jinak, když nás nikdo nevidí. Často vyjadřuje způsob chůze náš duševní stav, aniž si toho jsme vědomi.

I moudrá čeština ví, jak dobře chůze zpodobuje každou živou samočinnost, když nám umožňuje bezstarostné vyjádření „jde to” ve smyslu: všechno je v pořádku, a „nejde to” ve smyslu: něco se v systému vzpříčilo.


Podobně jako chůze probíhají i jiné řídicí procesy v přirozených systémech. Zcela tam chybí náš „lidský” rozdělující přístup BUĎ ANEBO. „Buď jedno, nebo druhé - to je zkrátka nutno rozhodnout!” Platí zde živá pluralita buď i nebo. Přirozený systém se neustále pružně přelaďuje mezi různými „vládnoucími hierarchiemi”, plynule přechází od pevného direktivního vedení k naprostému, byť dočasnému, odevzdání vlády všem neviditelným rukám autoregulace, kterým dává vznikat hustá síť zpětnovazebných smyček, z kterých je utkán sám život.


Současné vládní systémy v lidských společnostech nemají tuto živou tekutost, drží se jedné dosažené hierarchie, jedné metody, která je mnohdy považována za jedinou správnou. Člověk zřejmě není schopen myslet a jednat ve více rovinách současně.

Přitom střídání různých přístupů (třebas opět faire a laissez-faire) má i hlubší význam než jenom okamžitou výhodnost některého z nich:

V kritické situaci (jednotlivého organismu i společnosti) jistě není vhodná chvíle pro váhání, hledání, rozhodování. Musí být využita zkušenost (faire). Ale ta musela někdy mít příležitost vzniknout (laissez-faire). V uvolněné situaci mohou být zkušenosti měněny a nabývány další.

Čeká-li mě cesta hustým lesem a já spěchám, neb se připozdívá, projdu bezpečně po známé stezce. Jdu-li přes den, v pohodě a nic mě nežene, mohu si dovolit bloudit a objevovat jiné, možná i kratší nebo do nových končin vedoucí stezky. Nebýt však těchto údobí volnosti, neznal bych v případě spěchu ani tu jednu bezpečnou stezku.

Faire a laissez-faire jsou dvě komplementární součásti jednoho komplexního řídicího procesu. Zdánlivý rozpor pramení z našeho k polarizaci tíhnoucího myšlení.


Co ale může přimět lidskou vládu k pružnému zacházení s mocí? Když už, jakkoliv oprávněně, přešla k FAIRE, proč by potom povolovala LAISSEZ-FAIRE? Snáze si v takové roli lze představit onoho vzácného a nepravděpodobně moudrého samovládce než skupinu lidí, kterým jde (docela pochopitelně) také o požitky z moci a o její udržení.

I schopná, inteligentní a většinou zvolená vláda potřebuje kontrolu, aby její moc nebyla neomezená. Aby jí nebylo moc. Čeština je svou podstatou demokratická: má stejný výraz pro moc i pro označení, že je něčeho příliš.


Jak říká Karl Raimund Popper (1945), hlavní otázkou není kdo by měl vládnout, ale spíš jakým způsobem zajistit, aby ani špatná či neschopná vláda nemohla způsobit příliš mnoho škod. 

Ti, kdo dávají otázku Kdo by měl vládnout?, jako by předpokládali, že jednou získanou moc už netřeba kontrolovat. Problémem podle Poppera není, aby se moc dostala do nejlepších rukou, ale aby žádná moc nemohla být zneužita.

Politický systém by vlastně měl být připraven i na nejhoršího vladaře a svými zpětnými vazbami ho postavit do takové pozice, ve které nemůže příliš škodit a z které je odstranitelný.

Popperova teorie brzd a rovnováh spočívá v institucionální kontrole vladařů tím, že jejich moc vyvažujeme jinou mocí. Je to vlastně kybernetický systém negativních zpětných vazeb - pojistek proti zneužití moci. Starý dobrý regulátor (governor) Jamese Watta zapojený do nejrůznějších společenských a veřejných okruhů zabraňuje přílišné kumulaci moci, jejímu zneužívání k osobním cílům a zajišťuje její odvolatelnost.

O demokracii  říká Popper, že je to jediný známý nástroj, jímž se můžeme chránit před zneužíváním moci. Bez demokratické kontroly - práva lidí soudit a rozpustit svou vládu - neexistuje důvod, proč by kterákoliv vláda neměla použít svou politickou a ekonomickou moc k docela jiným účelům, než je ochrana svobody občanů.


Platón ve své kritice demokracie formuluje často citovaný „paradox demokracie”: svobodný člověk má přece i svobodu odhodit svou vlastní svobodu. Co když se většina demokraticky rozhodne pro vládu tyrana? Zpět to už, demokraticky, nepůjde.

Jeho dalším argumentem proti demokracii je „paradox svobody”, který jsme už zmínili v kapitole 12: znamená-li svoboda neexistenci jakékoliv omezující kontroly, povede tím současně ke značnému omezení, protože umožňuje lotrům zotročovat bázlivce.

Podobně uplatníme-li neomezenou snášenlivost i vůči nesnášenlivým, ti svou nesnášenlivostí náš tolerantní systém zničí.

Popper z toho odvozuje, že úplná svoboda by ve skutečnosti znamenala svobodu pro silné. Tedy nesvobodu. Proto musí stát svobodu omezit, to znamená chránit zákonem svobodu každého. Tím se ovšem nejsilnějším stává sám stát. A vzniká další paradox - je třeba, aby byl občan chráněn před státem.


Popper navrhuje vyhnout se všem těmto paradoxům požadavkem takové vlády, která by vládla na základě rovnosti a ochrany, tolerovala by všechny, kdo jsou ochotni oplácet tolerancí, byla by veřejností kontrolována a byla by jí odpovědná. Domnívá se, že správná forma voleb, ve kterých rozhoduje většina, spolu s plným informováním veřejnosti jsou těmi nejlepšími, i když ne vždy spolehlivými prostředky, jak takovou vládu kontrolovat.


Popper rozlišuje dva typy vlády:

1/ Demokracii jako vládu, které se můžeme zbavit bez krveprolití, protože společenské instituce poskytují ovládaným prostředky, jimiž mohou odvolat své vládce, a společenské tradice zajišťují, že tyto instituce nebudou zničeny těmi, kteří jsou u moci.

2/ Tyranii neboli diktaturu jako vládu, které se ovládaní nemohou zbavit jinak než násilím.

Zpochybňuje výklad demokracie jako pouhé a doslovné vlády lidu, protože, jak soudí, lid nikdy prakticky nevládne, pouze může ovlivnit činy svých vládců hrozbou jejich propuštění. Za principy demokratické politiky označuje vytváření, rozvoj a ochranu politických institucí, jejichž cílem je zabránit tyranii. Neočekává, že by bylo možno zajistit, aby politika přijatá demokratickou vládou byla správná, dobrá nebo moudrá, dokonce ani nemusí být nutně lepší než politika blahovolného tyrana; konstatuje však přijetí demokratických principů jako přesvědčení, že i špatná politika v demokracii je lepší než podřízení se moudré tyranii.


Ze systémového hlediska můžeme tento názor potvrdit, neboť přirozený a vyvíjející se systém s neporušenými zpětnými vazbami, tedy systém, jakému se demokratická společnost snaží přiblížit, je vždycky schopen učit se ze svých chyb. Celý vývoj života lze vidět jako sbírání a používání zkušeností z chybných kroků, hledání alternativ a posilování těch kroků, které vedou k přežití či nějakému dílčímu žádoucímu výsledku. Evoluce, jak dokládá Gregory Bateson, je vlastně proces učení se. Demokracie má právo chybovat, protože má schopnost se ze svých chyb učit. Diktátorský režim ví, že žádné chyby nesmí přiznat. Proto je nemůže ani napravovat, má z nich hrůzu a raději je zastírá. (V tom je jeho systémová podobnost s jadernou energetikou.)


Občan nemusí přijímat výsledek demokratických voleb jako výraz toho, co je správné. Podřídí se sice rozhodnutí většiny, aby mohly demokratické instituce fungovat, současně však proti němu může demokratickými prostředky bojovat a požadovat jeho revizi. To vše s vědomím, že nebojuje proti systému, jehož je součástí, ale že ho posiluje.

Popper vidí vývoj demokratických principů jako hledání účinnějších prostředků kontroly a odvolatelnosti každé vlády. Princip většiny, všeobecných voleb a parlamentu nepovažuje za víc než za dosud vyzkoušené a poměrně účinné institucionální záruky, na nichž je důležité, že v sobě nesou možnosti svého zdokonalování. Tím vlastně nahlíží vývoj demokracie jako vývoj systémové autoregulace.


Hlavním úkolem svobodných voleb v demokracii není dosadit nejlepší možnou vládu z těch, které se nabízejí. Dokonce toho často nedosahují, protože „lid je nevědomý” a volební kampaně se spíše podobají zavádění nového zboží na trh. Myslím, že nejdůležitějším výsledkem celého rituálu svobodných voleb je manifestovaná, bezprostředně viditelná zpětná vazba. Většina voličů pocítí, uvědomí si, že se opravdu podílí. Nic jim neumožní toto vědomí lépe než riziko, že to nemusí dopadnout tak, jak by chtěli. Že i na jejich hlasu záleží. Je to možná jedna z jemných zpětných vazeb, kterými systém pozvolna formuje k podpoře demokracie své příznivce i své odpůrce. Kdyby byl systém (jakýkoliv, ale v tomto příkladě i ten nejlepší představitelný, demokratický, vysoce osvícený a funkční) neohrozitelný, stabilizovaný tak, že by se nemusel obávat žádné opozice, ztrácel by postupně vnitřní dynamiku i aktivní účast svých občanů. Jejich VZTAH by slábl a stával se pasivním. Tím by se projevila KŘEHKOST, stálý systémový průvodce tvrdosti.


Ale nejenom politická moc může být zneužita. Ve 13. kapitole jsme už citovali obavu Karla Poppera ze zneužití ekonomické moci. Soudí, že kdyby stát omezil svou aktivitu jen na potlačování násilí a ochranu majetku, může menšina, která je ekonomicky silná, vykořisťovat většinu těch, kteří jsou ekonomicky slabí. Chceme-li mít zajištěnou svobodu, píše liberální filosof Karl Popper, musíme požadovat, aby politiku neomezené ekonomické svobody nahradila plánovaná ekonomická intervence státu.

Úplně jinak to vidí liberální ekonom Gary Becker: Věřím, že monopoly a další nedokonalosti jsou v politickém sektoru možná ještě významnější než v tržním. Na otázku, zda nedokonalosti trhu ospravedlňují vládní intervenci, odpovídám ne, pakliže nedokonalosti vládního chování jsou větší než nedokonalosti trhu. Může být lepší neregulovat ekonomické monopoly a trpět jejich špatnými následky než regulovat je a trpět následky politických nedokonalostí.

Takový přístup nabízí trh jako měřítko všech hodnot. Je-li demokracie obranou před koncentrací a zneužíváním moci, kde je podobná zpětnovazebná obrana v liberálním trhu? Tržní nástroje v nejmenším nebrání narůstání nekontrolované moci kdekoliv, i mimo vládní úřady. Ve velkých společnostech. V reklamě. V komerční televizi. Trh sám nemá v tomto směru žádnou negativní zpětnou vazbu. Bytostnou tendencí liberální tržní ekonomiky je ničím neomezovaný růst, zatímco základní tendencí demokracie je omezování a vyvažování vládní i jakékoliv jiné moci.

***   ***   ***


Myslím, že dosavadní globální šíření demokracie, navzdory všem nedokonalostem, deformacím i zneužívání samotného pojmu, je možno vidět v rámci evoluce politických systémů jako „survival of the fittest”. Jako přežívání a šíření se toho, co vede své nositele mnohem víc ke spolupráci než k nepřátelství a co poměrně úspěšně spojuje poněkud protichůdné lidské potřeby svobody a bezpečí. Demokratický systém nejenže na rozdíl od diktatury nepotlačuje negativní zpětné vazby, ale naopak se je snaží budovat. Jeho základním principem je zpětnovazebná kontrola moci. Hledá však teprve způsoby, jak tuto kontrolu učinit účinnou a samovolnou. Zatím jsou to spíš mechanismy podobné tomu, který zabraňuje zničení parního stroje, než předivo samoregulujících smyček sladěných tak, že žijí svým vlastním životem. Nicméně demokratické systémy, trvají-li dostatečně dlouho a jsou ponechány pokojnému vývoji, viditelně míří k větší pružnosti a schopnosti vnitřních proměn.

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU