Kapitola 17

Smysl krizí


V kapitole 10 jsme uvažovali o chybějící negativní zpětné vazbě nad situací člověka, který nemůže zastavit svůj běh z kopce. Z běhu se posléze stává zadržování pádu. Pádí a nemůže přestat. Jak nakonec dopadne?

V kapitole 15 jsem citoval úvahu Gregory Batesona o mapě, která není krajinou, protože zachycuje jenom jeden z mnoha pohledů. A žádná mapa nemůže zachytit všechny. Nemůže jich zachytit mnoho, protože by pak přestala být srozumitelná, čitelná, pochopitelná. Pohledy by se překrývaly, jejich bohatost a mnohovrstevnatost by přesahovaly schopnosti naší mysli. Musíme si vždycky vybrat nějaký pohled, vyjmout ho z celku a omezit, aby ho naše omezené vnímání obsáhlo. Pokud si toho jsme vědomi a neulpíme na takovém pohledu jako na jediném správném, můžeme příště zvolit jinou mapu. Účelově, podle toho, kam jdeme a co hledáme.

Každý popis skutečnosti je mapa. Žádný popis není skutečnost, a když to víme, můžeme pomocí různých popisů, různých pohledů, které ač nejsou vždy slučitelné, přesto se doplňují, skutečnost objevovat. Možná že opravdu není poznatelná, ale je poznávatelná.


Protože chci v této kapitole rozšířit pohled na pozitivní i negativní zpětnou vazbu a jejich vztah, zkusím jiný popis běhu z kopce. Bližší a jemnější. Zevnitř nahlížený. Z pohledu pádícího:

Jak k tomu vlastně došlo, že najednou běžím z kopce? Bylo to opravdu najednou? Napřed jsem asi šel. Žádná lidská chůze není strojově přesná, kroky nejsou jeden jako druhý, ale vykazují určité rozdíly. Odchylky. Svažující se kopec a nerovnosti terénu tyto odchylky zvětšují. Jako bych byl nucen dělat delší a ráznější kroky. Anebo kratší. Sestupovat drobnými krůčky. Opatrně si vyhledávat v terénu cosi jako schůdky, které mi umožní sestupovat bezpečně. Přitažlivost svahu může mé kroky buď prodloužit, anebo zkrátit. Obě možnosti mi v dané chvíli pomohou vyrovnat se s novou situací: jdu z kopce. Podstatný rozdíl mezi nimi je v rychlosti. Jestliže jsem zvolil dlouhé kroky, bylo to nejspíš ze spěchu.

Proto není divu, že zrychlování, ke kterému mě svah samovolně nutí, mi vyhovuje a rád se mu poddám. To je nová pozitivní zpětná vazba, která posiluje tendenci mé chůze zrychlovat se. Kráčím-li z kopce opravdu rychle, nepravidelnost kroků se zvětšuje, někde mě terén, na který došlapuji, přinutí došlápnout dřív, jinde naopak později. Výchylky v rytmu chůze jsou posilovány. Nazvu je fluktuace, neboť to je pojem, o který jde. Fluktuace zvyšují pravděpodobnost klopýtnutí. Klopýtnutí je silně pravděpodobným následkem zesílení nerovnoměrnosti chůze. Ba co víc: ve chvíli, kdy nastane, je dalším a ještě větším zesílením této nerovnoměrnosti. To je ukázka zpětnovazebného posilování, ve kterém kupodivu nehraje roli jenom pozitivní zpětná vazba.

Klopýtnutí, nebo jak čeština ještě pěkněji vyjadřuje škobrtnutí, může mít v této situaci pozoruhodný následek - změnu režimu chůze. Abych neupadl, musel jsem udělat zvláštní věc: to osudné škobrtnutí zopakovat. A znovu. Ještě jinak. Najednou, vlastně skokem, vypadal můj pohyb úplně jinak. Kráčení se změnilo v klopýtání. Pak se mi ale podařilo udělat jeden či dva dlouhé, kráčivé kroky, podobné těm z předchozího kráčení. Pravda, byly poněkud rychlejší, jak mě to klopýtání pohánělo. Nejsou to kroky, ale skoky. A střídám je s krátkým škobrtáním, kterým se snažím zbrzdit rychlost, o které teď už začínám cítit, že není zrovna bezpečná. S vyšší rychlosti se snižuje množství informací, které stačím zpracovat. V pravidelnosti mého pohybu jsou ještě výraznější odchylky. Možná, že právě ty mě vedou k další náhlé změně režimu chůze. Teď už je to spíš ono pádění - zabraňování pádu.

Tenhle nový popis ukazuje, jak má každá popisovaná skutečnost mnoho vrstev podrobnosti, které odkrýváme jiným pohledem. Další mapa s jiným zadáním odkrývá nový řád skutečnosti. Není to už jenom ten čím dál rychlejší běh, jak se zdálo v kapitole 11, jsou to spíš skoky - přechody z jednoho režimu pohybu do jiného.

Zdá se, že jsou vždy navozeny mou snahou něco zachránit, změnit, přibrzdit. Vlastně tedy negativní zpětnou vazbou, projevující se mými pokusy zpomalit dlouhý a zrychlující se skok jakýmsi škobrtavým zadupáním. Sice se to povede, ale způsobí to okamžité vychýlení z rovnováhy - tělo jde dopředu a předbíhá nohy, což si vyžádá následující krok delší. A znovu. Střídají se kratší kroky se skoky. Nerovnoměrné kolísání, které se posiluje, a když dosáhne určité intenzity, přinutí mě změnit režim pohybu. Jak to dopadne ?


Tento popis jsem zvolil záměrně, účelově, protože koresponduje s objevováním se řádu skrze fluktuace, o kterém teď bude řeč.

Ty negativní zpětné vazby, které sami vytváříme, ať už jsme je odpozorovali od přírodních systémů, nebo „vynalezli”, používáme nejčastěji ke kontrole a stabilizaci provozu technických zařízení. V biologických a sociálních systémech je však takový způsob kontroly jen jednou stranou mince. Žádná živá struktura nemůže být natrvalo stabilizována. Druhou stranou mince je pozitivní zpětná vazba neboli destabilizace a vývoj nových forem. Tyto procesy ukazuje v nových souvislostech nelineární termodynamika.

Belgický chemik Ilya Prigogine, nositel Nobelovy ceny za rok 1977, zaznamenal, že při některých chemických a fyzikálních reakcích se za určitých podmínek objevuje zvláštní způsob chování, někdy i viditelný jev, který nazval disipativní struktura. Jde o proces sebeorganizace, kterým dotyčný systém lokálně zvyšuje svou uspořádanost a umožňuje vznik nového dynamického řádu.

S jednoduchou ukázkou disipativní struktury se setkáte, kdykoliv otočíte vodovodním kohoutkem. Zpočátku, při nižším průtoku, voda vytváří plynulý, hladký, průzračný proud, který vypadá téměř jako skleněná tyčka visící nehybně od ústí vodovodu. Pootočíte-li kohoutkem a zvýšíte průtok, vznikne turbulence, která, pakliže se tlak vody nemění, se brzy ustálí do tvaru jakýchsi provazců, ne nepodobných obnaženým svalům. Proud vody tak zaujímá tvar, který umožní účinnější průtok. Projevená forma zůstává stálá, neměnná, přestože voda plyne, protéká, vyměňuje se. Narozdíl od volného průtoku vody, kdy proud skutečně dělá dojem nehybného skleněného útvaru, tento tvar je nejen složitější, ale je chvějivý. To chvění jsou fluktuace. Zesilují, když se zvyšuje průtok, a v jisté, předem neodhadnutelné chvíli, proud přeskočí do nového tvaru. Nového řádu.

V kapitole 4 jsme zkusili formulovat, co je živé: to, co se udržuje svou vlastní proměnou. I ty nejjednodušší disipativní struktury jeví některé vlastnosti živých systémů. Ostatně vodě říká moudrá čeština živel, stejně jako ohni. Plamen je totiž dalším příkladem jednoduché disipativní struktury: je trvajícím tokem energie. Jejím rozptylováním (disipací) udržuje svou stálost. Pozorujeme-li poleno v krbu, rytmus jeho hoření nás každou chvíli překvapí. Mihotání a kolísání plamene tvoří fluktuace. Plamínky dohasínají a pak náhle vyšlehnou. Není v tom pravidelnost, ale trvale probíhající zpětnovazebný proces: větším plamenem vzniká větší teplo, které uvolňuje více plynu z doutnajícího dřeva. Současně tím vyhořívá více kyslíku v okolním vzduchu, plamen se zmenšuje, nahromaděný plyn vzplane až poté, kdy se smísí s novým vzduchem. Když tyto fluktuace zesílí, umožní rozšíření ohně. Třebas přeskočení na vedlejší, ještě nehořící dřevo. Svou roli hraje i proudění vzduchu a jeho nepravidelné závany. Plamen tak nepřetržitě vyhmatává svůj vlastní tvar. Přizpůsobuje se možnostem, které mu poskytuje jeho prostředí, a současně si ho sám přizpůsobuje. Předehřívá a vysušuje dřevo v nejbližším okolí, zvyšuje proudění vzduchu, šíří se.


Fluktuace jsou tedy samovolná kolísání, odchylky od střední statistické hodnoty, které náleží k bytí disipativní struktury. Vznikají náhodným impulsem a v pohybu je udržuje pozitivní zpětná vazba. Jestliže zesílí, mohou způsobit přechod k jinému řádu. Ten už má své vlastní fluktuace. Jiné.

Základní podmínky pro dynamickou existenci těchto disipativních struktur jsou: energetická výměna s okolím, vnitřní stav daleko od energetické rovnováhy, který udržuje sebeorganizující procesy a sám je naopak udržován výměnou hmoty a energie s okolím. U biologických systémů je touto výměnou metabolismus. Dochází k posilování některých kroků, fluktuací, které mohou systém převést přes práh nestability k nové struktuře.

Také vodní vír je příkladem disipativní struktury: vyskytuje za stejných podmínek vždy na stejném místě řeky a vzniká z vodního proudu, který je jeho energií. Proud ho živí a vytváří. Vír na oplátku energii rozptyluje - disipuje a tím spotřebovává část proudění na své víření.


Dosahování řádu skrze fluktuace, které Prigogine nacházel nejprve v chemických a fyzikálních pochodech, je však možná objevem mnohem širším. Prigogine vidí stejný princip sebeorganizace i v živých organismech, ekosystémech, v dynamice růstu termitišť i lidských měst, v ekonomických i politických systémech, v celé lidské civilizaci a kultuře i v evoluci hvězd. Formuluje termodynamiku nerovnovážných stavů. Sám život se Prigoginovi jeví jako něco zakořeněného přímo ve vlastnostech hmoty, ve fyzikálních a chemických procesech, v nichž se nutnost propojuje s náhodou, řád se rodí z neuspořádanosti a vzniká něco nového. Mluví o řádu vznikajícím z chaosu. (Order out of chaos.)

Prigogine tak dochází k novému pohledu na skutečnost (k nové mapě, řekli bychom spolu s Batesonem). Tam, kde klasická věda viděla jenom tíhnutí k harmonii a rovnováze, objevuje sebeudržování nerovnováhy a její význam pro vývoj systému. Píše: Newtonovská mechanika, doplněná Laplacem, Lagrangem a Hamiltonem, se jevila jako uzavřený, univerzální systém, schopný odpovědět na jakoukoliv otázku. Laplace si představoval, že démon, který by znal polohy a rychlosti všech částic, by mohl právě tak předpovědět budoucnost vesmíru jako popsat jeho minulost. V takovém světě pohybových rovnic pro hmotné body bylo vše dáno a vývoj ve smyslu vznikání zde mohl být pouhou iluzí.

Byl to popis statického vesmíru vycházející z představy, že vše je předurčeno a my, prozatím, nejsme schopni poznat všechny souvislosti a tím ovládnout všechny děje. Prigoginův nový popis však vychází z neustálého vznikání. From Being to Becoming (od bytí k vznikání) je titul jedné z jeho základních prací. Přitom stále nahlíží, že i to je jenom jeden z možných způsobů popisu (jedna mapa odpovídající na otázky pokládané v tuto chvíli), a že pro popis přírody neexistuje jen jediná základna.


V kapitole 8 jsme popisovali proces myšlení: sune se jako had a kývavými pohyby hlavy zaměřuje svou pozornost. Tápavě nahlíží do skulin a chodbiček. Když cesta dál nevede, vrací se. Občas přeskočí náhlým mutačním skokem, krátkým spojením, intuicí, inspirací. I to je popis dosahování nového řádu skrze fluktuace. Fluktuace v myšlení nejlépe vyjadřuje slovo těkání. Vlastně přemýšlíme tím, že jsme trochu roztěkaní. Slabé odchylky dávají prostor k hledání. Tápání. Jestliže těkání zesílí, naše myšlení skočí jinam. Kolísání a váhání je příznakem hledání.


Když jsem se pokoušel popsat svůj běh z kopce jinak, zevnitř a subjektivně, objevil jsem, že i v pocitech se vyskytují fluktuace, střídání negativní a pozitivní zpětné vazby, posilují se a podílejí na průběhu celého děje. Při tom nebezpečném pádění se ve mně střídaly dva pocity: úlek a úleva. Každý z těch pocitů navozoval vznik druhého a posiloval ho. Úlek z hrozícího pádu mě přinutil ke změně pohybu. Vyrovnání odsunulo nebezpečí a pocítil jsem úlevu. Je-li však úleva větší, snadno sníží pozornost a tím přispěje k další nebezpečné situaci, přinášející nový a větší úlek. Psychické fluktuace se tak mohou navzájem posilovat s fluktuacemi fyzickými a přivést celý systém do kritického stavu nestability, který skončí buď katastrofou, nebo přesmyknutím do nového řádu.

Vývoj celé situace neurčuje pouhé posilování rychlosti (čím víc, tím víc), jak se nám jevilo z popisu běhu použitého v kapitole 11, ale posilování, nebo utlumování fluktuací, vznikající interakcí pozitivní i negativní zpětné vazby, jejich vzájemnou souhrou na řadě úrovní systému. Pohyb je tím riskantnější, čím jsou fluktuace větší, ale jenom takové přinášejí možnost změny. Přechodu do nového řádu.

Možná se mi v mém pádění povede „naskočit” do tako-vého způsobu běhu, kterým buď dokážu seběhnout celý kopec, nebo dokážu pohyb ubrzdit. Jestliže ne, přeskočím do posledního režimu pohybu, a tím bude pád.


Obecně vzato, fluktuace vznikají nepravidelností a nepřesností veškeré skutečnosti. Nic není přesné, proto dochází k odchylkám. Ani ty nejsou přesné, někdy jsou větší, někdy menší. A někdy jsou tak veliké, že už se rozkývnuté kyvadlo nevrátí zpět. Vzniká nový řád skrze fluktuace.

Připomeňme znovu s Prigoginem i Batesonem, že je to jeden z možných popisů skutečnosti. Mapa, kterou si můžeme vybrat, pakliže nás právě k takovému průřezu skutečností přivádějí otázky, které si klademe. Zkusme, jen pro ilustraci takového postupu, přiložit tuto mapu na situaci vznikajících cestiček v parku, popisovanou v kapitole 12:

Jakým způsobem si vlastně lidé hledají tu svoji cestu, kterou pak moudrý architekt zakreslí a nechá vyasfaltovat? I zde jsou ve hře fluktuace. Každý jde přece jen trochu jinak. Původní ve sněhu vyšlapané stopy vyznačují širší, po okrajích nepřesně ohraničený koridor. Teprve v pokračujícím ději další a další chodci zpřesňují směr i šířku cesty. Částečně je už vede ta naznačená stezka, vyšlapaná prvními chodci. Někde se však od ní odchýlí, a je-li takových odchylek víc, dochází k opravě, korekci původně vyšlapané trasy. Řád této cesty je tak stanoven skrze fluktuace. A kdyby fluktuace z nějakého důvodu zesílily, dojde k opuštění původní trasy, vznikne nová jinde, možná i jinam vedoucí.


Někteří ekologové (Goldsmith, Robinson) napadají systémové aplikace Prigoginovy nelineární termodynamiky, neboť prý obhajují pozitivní funkci populační exploze i jiných civilizačních krizí. Prigogine, Jantsch ani další autoři však nikde netvrdí, že přechod do nového řádu je pro každý systém a za všech okolností zaručen. Systémy samozřejmě také zanikají a toto jejich zanikání je také následek nakumulovaných a sebeposilujících řetězců fluktuací. To však nic nemění na skutečnosti, že vývoj už nelze vidět jen jako cílené směřování k trvalé rovnováze a stabilitě. Pozitivní zpětné vazby a fluktuace se podílejí na jeho dynamice a přechod z jednoho řádu dynamické organizace do dalšího by bez nich nebyl možný.


Nerovnováhu systému lze mnohdy popsat jako krizi, která může způsobit skok ve vývoji. Jde tedy o možnou, nikoliv garantovanou, pozitivní funkci nestability pro přechod celého systému do nového uspořádání. Riskantní je jak setrvávat v daném stavu, tak ho měnit. Moudrost přírody je v tom, že se pohybuje mezi oběma stavy.

Doufám, že časté hledání systémových podobností, kterého se v této knížce dopouštím, vytvořilo v pozornějším čtenáři obdobný návyk a už nad minulými odstavci přemýšlel, kde všude lze tuto pozitivní funkci nerovnováhy nebo alespoň její potenciální možnost objevit. Zůstaňme u té chůze a pozorujme, jak se ji člověk učí. Dítě leze po čtyřech. Nahmátne-li věc, která to svým rozměrem a tvarem umožňuje, uchopí ji a přitáhne. Je-li to noha od židle, příčky dětské postýlky nebo jiná vhodná opora, dítě se postaví, ani neví jak. Ve chvíli, kdy poprvé stojí na dvou, vzniká nerovnováha a dítě musí balancovat, aby ji vyrovnalo. Balancování, to jsou výkyvy, výchylky, fluktuace. Když dostatečně zesílí, přimějí dítě udělat první krok. Způsobila ho opravdu nerovnováha, nestabilita a zesílení fluktuace. Můžeme vlastně říct, že první lidský krok vůbec je zabráněním pádu. Je to úspěch, dlouho však netrvá. První krok sice zabrání pádu, ale současně ještě zvýší původní nestabilitu. Posílí ji a posiluje ji i každý další. Proto na sebe pád nedá dlouho čekat. Přináší úlek. Je to nezdar, krize, zklamání. Ale na zemi následuje úleva - návrat do známých a bezpečných podmínek lezení po čtyřech. A celý cyklus se opakuje. Znovu a znovu a přitom pokaždé trochu jinak. I nestejnost opakování jsou svého druhu fluktuace. Do toho složitého a vyvíjejícího se děje zasahují i psychické fluktuace - úlek, úleva, uspokojení. Nestabilita vede nejen k pádům - prvním krizím z nezdaru, ale i k zážitku opakování, k trpělivosti, k pocitu vítězství. Kolik různých věcí ten dětský člověk v těch chvílích objevuje? Proměnu něčeho, co ho ovládalo, v něco, čím sám vládne. Zažívá i objev negativní zpětné vazby, která vlastně chůzi umožňuje a vytváří ji z klopýtavého škobrtání. Dítě zažívá objev pádu a zoufalství. Pak objev trpělivosti opakování. Satisfakci, uspokojení z úspěchu. Pocit, že i příště uspěje, ale že to nebude zadarmo. Který z těch objevů není důležitý pro život?

Kdyby nám schopnost pružné, vybalancované chůze byla bezezbytku vrozená, tak jako rybám plavání, nebyl by člověk o něco chudší ve svém vývoji?


Pozitivní funkci nerovnováhy, krize, nezdaru zažijeme i jako dospělí jedinci, pokud se umíme takovému vidění světa otevřít. Mnohá moudrost se rodí z utrpení a z překonaných nezdarů. Mnohá umělecká díla vznikají z vnitřních konfliktů, neklidu a hledání. Zase jde o přechody z jednoho řádu do druhého. Třebas mezi jednotlivými „obdobími” u malířů. Nespokojenost, neklid, hledání jsou příznakem zvyšujících se fluktuací, které od určité intenzity mohou (ale nemusí) způsobit náhlou změnu v malířově stylu, volbě barev i témat.

Také hospodářské a politické krize včetně válek vedou často k novému společenskému uspořádání. K novému „režimu”.

Vnitřní nerovnováha společnosti je předpokladem její změny, náhlé a revoluční, mnohdy destruktivní, ale je i předpokladem její živosti. Jejího dynamického sebeudržování. Záleží na tom, jestli režim společnosti dokáže fluktuace tlumit jen do té míry a takovým způsobem, aby je tím naopak neposílil, a podřizovat se jim do té míry, aby nebyla narušena jeho struktura. Poskytnout jim prostor. Ať už se projevují v podobě občanské nespokojenosti nebo energetické krize. Téměř by se chtělo říct, že síla takové společnosti je v její slabosti. A vzpomeneme-li Platónových paradoxů i ostatních důkazů ohrozitelnosti demokracie, možná že by mohlo jít o podobný druh slabosti, který nás naplňuje úzkostí, zda demokratická společnost může přetrvat, a který nás s ní zároveň svazuje.

Jsme tím vlastně zpět u pružnosti z kapitoly 9, o které mluví Gregory Bateson. Neuskutečněná schopnost změny - to je otevřená nabídka, prostor pro dynamické výchylky - fluktuace, možná prostor, který je umožní nejen tlumit, ale i využívat jejich energie.


Některé zenbudhistické texty popisují tradičního japonského zápasníka v šermu, jehož vítězný způsob boje spočívá v tom, že naprosto kopíruje pohyby svého protivníka. Není to už jenom uhýbání, šermíř vlastně tančí jakýsi tanec a vcítěním se do protivníka, s pohledem upřeným do jeho očí, předvídá každý jeho pohyb a dělá svůj protipohyb ve stejném okamžiku. Je to dokonalá zpětná vazba, bez jakékoliv časové prodlevy. Pohyb útočníka a bránícího se nejsou dva na sebe navazující pohyby, ale jeden pohyb. Klíčový okamžik nastává, když bránící se je náhle dokonce o něco rychlejší. Předběhne pohyb útočníka. Dokončí dřív svou dráhu. Má náskok. Tak vzniká prostor, ve kterém může bezpečně a vítězně zaútočit.


Demokracie (v ideálním případě) své vnitřní rozpory  zapojuje.Využívá jejich energie pro své trvání i pro své proměny. Podobně jako to dělají živé systémy.

***   ***   ***


Erich Jantsch, který rozvádí teorii disipativních struktur a řádu skrze fluktuace v ještě širším spektru než Prigogine, říká, že dynamiku každého systému určují dvě základní tendence: konzervativní - udržující daný stav, navracející každé vychýlení zpět do rovnováhy, a otevřená - přijímající nové podněty jako impulsy ke změně.

Tuto konstelaci viditelně modeluje i ustálený demokratický systém svou oscilací mezi konzervativní a liberální politickou orientací.

Jantschova úvaha je jakýmsi pokračováním Batesonova pohledu na skutečnost jako myšlení: Každá informace musí obsahovat dva podobné aspekty - potvrzení a novinu. Kdyby obsahovala pouze a výlučně novinu - to, co dosud neznáme, nebyla by pro nás informací. Neuměli bychom ji odlišit od okolního chaosu či šumu v pozadí. Abychom přijali novinu, musíme ji k něčemu vztáhnout, něčím poměřit, vidět v rámci něčeho, co není novina, co už známe, co nás svou známostí ubezpečuje a dává klíč k porozumění novému.

Kdyby obsahovala informace pouze opakování už známého, tedy potvrzení, byla by pro nás bezcenná, vyjma situací, kdy i pouhé potvrzení - ujištění je informací čili novinou. Třebas v případě nedůvěry.

Jantsch vidí disipativní systémy jako cirkulární procesy, které neustále proměňují nové informace v něco známého a tím udržují svou strukturu v chodu. Jsou tedy otevřené novému - průtoku hmoty, energie, informací - ale udržují svůj tvar tímto prouděním. Podobně jako ten zmiňovaný proud vody z kohoutku zachovává provazcovitý tvar svých turbulencí, přestože protékající voda se neustále mění.

Také demokracie může fungovat jenom jako otevřený systém. Se všemi nepříjemnostmi i krizemi, které to přináší. Včetně její vlastní slabosti. Jako lidmi vytvářený systém vlády je vlastně spoléháním na systémovou moudrost, která se projeví, dáme-li jí k tomu příležitost, vytvoříme-li jí podmínky.

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU