Kapitola 18

Demokracie přírody


Jako bychom v našich úvahách stále balancovali. Vytvářeli fluktuace. Možná je jen vyhledávali. Nechali se jimi unášet. Vychylovat - a tím hledali rovnováhu. Mezi faire a laissez-faire, mezi částí a celkem, mezi negativní a pozitivní zpětnou vazbou, mezi konzervací a změnou, mezi člověkem a prostředím, mezi pozorovatelem a pozorovaným.

Nebo mezi strnulostí a představivostí - jak nazývá protiklady z pozice ekologie mysli Gregory Bateson.

Možná je naším hlavním tématem smiřování protikladů. Bateson o tom říká: Jednotlivci mohou mít v oblibě jednu ze složek tohoto dualismu a my jim pak říkáme „konzervativci”, „radikálové” nebo „liberálové” a podobně. Ale za těmito přívlastky je epistemologická pravda, že kontrastní póly rozdělující lidi jsou ve skutečnosti dialektickými nezbytnostmi živého světa. Není dne bez noci a formy bez funkce.

Kombinace obou protichůdných tendencí může být možná lepší než tendence jediná, ale stále zůstává pod vlivem irelevantního determinismu. Podobá se vládě rozhodující bez ohledu na sílu argumentů.

Máme zřejmě zapotřebí jiného vzájemného vztahu těch dvou protichůdných skutečností, ať už je potkáváme v jakékoliv z jejich podob. Přičteme-li je k sobě, či naopak odečteme, nebo znásobíme jednu skutečnost druhou, nevyčerpáme jejich vztah. Možná ho tím ani neodkryjeme. Hérakleitos (540-480 př. Kr.) viděl jejich vztah jako boj. Mluvil o jednotě protikladů, která se uskutečňuje jejich neustálým bojem. Boj považoval za otce i krále všeho.

Ta představa ve mně vyvolává podobnou otázku jako Darwinův boj různých forem života o přežití: jde o boj, nebo o spolupráci? Výsledkem střetnutí dvou protikladů přece nemusí být vítězství jednoho z nich, ale jejich vzájemné ovlivňování a společný vývoj. Tak jako v evoluci života nepřežívá ten, který zničí své protivníky, ale ten, který s nimi dokáže vytvořit společný kontext. Samozřejmě, že jsou přitom poražení, že některé druhy mizí. Avšak je to proto, že byly poraženy ostatními, nebo proto, že nedokázaly zapadnout (to fit) do širšího systému? Že neodpovídaly na otázky, které jim vývoj pokládal?

V bojujícím člověku se probouzí vnitrodruhová agrese vedoucí k úplnému zničení protivníka. Bojující protiklady se však navzájem potřebují. S jedním nutně hyne i druhý. Boj až do konečného vítězství by byl i konečnou porážkou.

Myslím, že i jednota protikladů vzniká jejich soupeřením, které však je interakcí. Koevolucí. Tím nechci popřít skutečnost, ani význam boje. Jak moc je skutečný a živý, to vidíme všude kolem sebe až příliš nepřehlédnutelně. Pouze nemyslím, že boj je podstatou. Že je tím, o co jde. Myslím, že je symptomem. Vedlejším příznakem, projevem toho, že proces smiřování probíhá. Viditelným kouřem málo viditelného ohně. Ten oheň však přetavuje. Mění. Spojuje. Míří k tomu, co Hérakleitos viděl v jednotě protikladů.

Zdeněk Neubauer (1996) ke smiřování protikladů připomíná, že smířit znamená mířit z různých stran stejným  směrem. Nejde o kompromis, či průměr, ale o soulad cílů. Zúčastnění nemíří proti sobě, ale každý ze své pozice tímtéž směrem. To je předpoklad polemiky i dialogu.

Možná, že jde o cirkulární propojení v duchu Edgara Morina. Nebo o společný tanec. Takový, ve kterém nejsou pohyby tančících předem dané, ale vznikají vzájemnou interakcí. Skutečný tanec je projevem zpětnovazebné provázanosti. Nebo může jít o dialog. Morin mluví o dialogickém řádu skutečnosti: nelze úplně poznat organismus, aniž bychom znali jeho interakce. Vztahy.

Dialogem je třebas rozhovor ze závěru sedmé kapitoly. Ten, který je vztahem a kouskem společného vývoje. Jeho otevřenost a vzájemnost nemusí nezbytně spočívat v souznění postojů či blízkosti pohledu. Může to být i spor. Setkání tváří v tvář s jiným, odlišným popisem skutečnosti. Neuzavírání se mu. Srovnávání nezatížené předsudkem, že jen jeden z popisů musí být správný. Nejde o boj, ve kterém zvítězí jeden a jednou provždy. Spíš o vzájemné oplodnění. Inspiraci. A vznik něčeho nového.

V politickém žargonu se takovému otevření říká pluralismus. Zdeněk Neubauer (1993) o politické zásadě pluralismu říká, že je to zásada zachování otevřených alternativ. Ne snad jen proto, že bychom nevěděli, která je „ve skutečnosti” ta správná, nýbrž proto, že je to přiměřenější vztah ke skutečnosti jako takové: odpovídá kosmickému řádu, jak se nám dnes zjevuje. Různé politické programy mohou a musí mezi sebou konkurovat. Tak jako různá paradigmata, filosofie a světonázory. Vždyť tak, jako nelze v poznání vynořit všechny světy najednou, tak také v dané chvíli musí mít společnost jeden tvar a jedno pořadí hodnot - nemůže chtít všechny zároveň. To však neznamená, že by jiné podoby byly méně skutečné a pravdivé či že by dokonce bylo třeba je považovat za zlé, nepřátelské, zvrácené, tmářské apod. Každá doba nabízí a otevírá jiný prostor, odhaluje jiný svět z lůna nevyčerpatelného tajemství, jímž je skutečnost - nebo se o to pokouší. Proto se alternativy - jak ve vědě, tak i v politice - mají upřímně respektovat a nikoliv zatracovat, vyvracet, usilovat o vzájemnou likvidaci. Opakuji: důvody zde nejsou etické, nýbrž především ontologické: alternativy se vzájemně potřebují, aby byly skutečně alternativami něčeho.


To, co se zdá být politickým principem demokracie, je takto možno vidět jako vynořování se přirozené, sebeudržující tendence, která hraje ve vývoji společenských systémů podobnou roli jako ve vývoji živých organismů, přírodních ekosystémů, jazyka i myšlení.

Demokracie není lidský výmysl, ale vyjadřuje určitý kosmický princip. Samo bytí má demokratickou povahu, soudí Zdeněk Neubauer (1993).


Titulní spojení přírody s demokracií, ke kterému teď dospíváme, budí řadu protiargumentů. Příroda je přece nelítostná, bezohledná, nebere ohled na jedince, ale na druh, přežívá v ní jen ten silnější, slabší jsou nelítostně vytříděni a vyhubeni. Příroda nezná morálku, výhodu získá kterýkoliv jedinec tím, že zabije druhého nebo jeho mládě. Podívejte se na mnohé případy odpuzujícího parazitismu, na neustálý boj o přežití. Příroda, to je vlastně stále trvající válka, v níž není nikdo chráněn a respektován. V porovnání s přírodou jsou lidmi vytvořené společnosti (ne vždycky, pravda, ale poměrně často) oázou klidného a blahobytného spočinutí, a to nejen pro lidi, ale i pro mnohá zvířata.

Z určitého pohledu je to pravda. Nepokouším se hledat v přírodě ideální praxi „demokracie pro všechny”. Nalezl bych ji tam stejně těžko jako v lidských společnostech a ze stejných důvodů. Rozumím Neubauerovi i přírodě v tom smyslu, že sám princip života spočívá v otevřenosti proměnám, nezbytně a bytostně spjaté se schopností vytvářet z nich řád a jejich vlastní silou ho udržovat. Je to harmonické spojení negativní a pozitivní zpětné vazby, faire a laissez-faire, jejich střídání a spolupráce - a to je možné jen v systému, který je otevřený nejen svému okolí, ale i vnitřním impulsům, které v něm vznikají. Nic nepřehlíží, nic není jenom jednoúčelové, natož snad zbytečné. Přiložím-li tuto mapu na doposud vytvořené lidské společnosti, ty demokratické jsou zjevně krajinou nejpodobnější. Nijak přitom nepodléhám idealizující představě, že snad v přírodě neexistují prototypy většiny nedokonalostí lidské společnosti. Avšak povaha přírody, její přirozenost, je ve výše psaném smyslu demokratická: nikde není předepsáno, jak má vypadat. Každý „program”, například genetický, je jen návrhem, který se musí osvědčit a stále znovu osvědčovat, má-li se udržet. To jistě neplatí o „programech” nedemokratických vlád.


Příroda narozdíl od mnoha lidmi vytvořených systémů není centralistická. Nikdo v ní nerozhoduje za druhého. Žádný monopol moci se nemůže prosadit. Monokultura, monopol, monarchie, jakákoliv násilně udržovaná převaha snižuje životaschopnost systému a vede k jeho úpadku. Parazit, který úplně ovládne organismus, ho tím zničí. Jeho „totální vláda” zastaví vývoj, sníží pružnost systému a vede ho k zániku. Samozřejmě, že parazitismus v přírodě existuje a přetrvává v mnoha podobách, ale nikdy není cestou k lepší funkci organismu či systému, v kterém „vládne”. Nestane se jeho „světlou budoucností”. Může se však plynule proměnit. Evolucí (nikoliv revolucí) dochází někdy ke změně vztahu. Z parazita se stane symbiont.

Podstatnou vlastností demokracie přírody je spoluúčast. Podílnictví. Jak říká Zdeněk Neubauer (1993), v každé „části” se může rozhodovat o „celku” svébytně a autonomně. Sama povaha skutečnosti v nás může prohloubit chápání demokracie, ne jako „prosazování vůle lidu”, s celou problematičností jejího zjišťování, realizace a tvorby, nebo povšechné přesvědčení, že lidé jsou si rovni a každý je důležitý, ale jako citlivou vnímavost ke smysluplným odchylkám (fluktuacím), provázenou vědomím, že stále a všude vznikají, že jsou těhotné budoucností a mohou o ní rozhodovat zcela nečekaným způsobem. Proto je demokracie příslibem a nadějí přirozeného vývoje všech soustav včetně lidské společnosti.


Přírodní ekosystém s nenarušenou rovnováhou nějak „ví” (spíš to však vyplývá z jeho povahy, z jeho přirozenosti), že menšinové, slabší populace jsou pro zachování celého systému stejně nezbytné jako populace většinové a jedinci silní. Přírodní diverzita a politická pluralita demokratické společnosti jsou stejného základu. Oběma systémům přinášejí stabilitu a přitom pružnost - schopnost přizpůsobení se a změny. Přirozený ekosystém je pestrý a různorodý, nevytváří monokulturu. „Rasově čistou společnost”. Právě svou smíšeností je odolnější a životaschopnější. Všechny jeho součásti se podílejí, bez nějakého dekretovaného přerozdělování, na energetických proudech systému, konzumují je i do nich přispívají, jakož se i podílejí na „moci a vládě”, dá-li se tak nazvat autoregulační schopnost systému neustále obnovovat svou vnitřní i vnější rovnováhu.


Vláda většiny sama o sobě ještě není demokracií. Tou se stává, nebo nestává až způsobem, jakým se tato většinová vláda postaví k menšinám. K opozici. K těm, kterým vládne. Protože více vládne v pravém smyslu toho slova těm, kteří ji nezvolili, než těm, kteří se s ní ztotožňují. Ti by přece mohli, v ideálním případě samozřejmě, říci: Vždyť my bychom dělali to, co děláme, i kdyby nás k tomu vláda nevedla. Proto jsme ji přece zvolili, že takto věci cítíme. Ona je tu jen proto, aby uskutečňovala naše představy a plnila naše potřeby. Ale demokratická vláda je tu i proto, aby umožnila žít a prosperovat těm, kteří ji nezvolili. Z řady důvodů:

* Je to jejich právo, protože mají všichni stejná práva. Demokracie je rovnost příležitosti, říká Alexis de Tocqueville.

* Demokratická vláda je odvolatelná - její členové proto myslí i na dobu, až nebudou u moci a možná bude vládnout jejich současná opozice. Zachovávají si tak prostor pro svou nevládní existenci.

* Existence menšin pomáhá vládnout. Menšiny představují latentní, možnou nebo i hrozící změnu. Činí viditelnými tendence, které ve společnosti existují. Zprostředkovávají negativní zpětnou vazbu. Většina bývá často konzervativní. Působí jako závaží, které setrvačností udržuje stávající směr pohybu. Podněty ke změně se častěji rodí z menšinových, tvořivých individualit. Evoluční význam demokracie je proto v příležitosti, kterou poskytuje nebo alespoň neupírá menšinovým skupinám, provokující opozici, formování a rozvoji individualit.

* Smysluplné jsou i zcela extrémní menšinové postoje předkládané v nepoužitelné podobě. Ustálená demokracie si může dovolit tolerovat i směry deklarovaně protidemokratické, protože včas upozorňují na problémy, které jinak nejsou patrné. Patří k celku, jsou jakýmsi indikátorem jeho vnitřních patologií, podobně jako vyrážka při některých nemocech. A lékař, který vyrážku přehlédne nebo ji pouze symptomaticky odstraní, ohrožuje svého pacienta.


Vláda, která by se neměla čeho obávat, by zkornatěla jako úředníci, které chrání jejich úřad a proto nemusí nikomu nic zdůvodňovat. Ani sami sobě. Zkameněla by jako moskevské politbyro osmdesátých let: skupina krutých starců s naslouchátky se každoročně belhala složit přísnou poklonu před rakví toho z nich, který zrovna zemřel. Smrt sešlostí věkem se zdála být tím jediným, co je může zbavit moci.


Pra-ekologická přírodní moudrost o nezbytnosti štik pro zdravý život kaprů se vtělila do politické moudrosti principů demokracie a jakousi neuvěřitelnou meta-autoregulací tam stále přetrvává, ač je to zpočátku každé nové, většinově zvolené vládě proti mysli.


Lidské společenství má narozdíl od přírodního jednu výhodu. Může navázat i na zkušenost či tradici, která byla přerušena. My jsme tak navázali na některé demokratické principy z doby před 2. světovou válkou podobně jako celá západní civilizace pokračuje v rozvíjení určitých zkušeností starého Řecka. Rozvrácený, někde už vlastně neexistující ekosystém vytěžené uhelné pánve bude muset znovu sukcesí hledat a vytvářet svou složitou dynamickou rovnováhu. (Možná to však, díky své větší  přirozenosti, dokáže rychleji než my.)


Demokracie je především příležitost porady. Píše Zdeněk Neubauer (1993). Je to pokorné vědomí, že ve věcech, na kterých skutečně záleží, nikdo z lidí neví kdy, kde, jak a skrze koho se pravda zjeví. Proto jsou všichni přizváni a proto musíme dávat příležitost, dobře naslouchat a nespoléhat pouze na ověřené návody a uznané autority.

Jde o společnou vnímavost k potřebám kritické situace.


Takto nahlížen vypadá ten pozvolný a svízelný vývoj demokracie v lidských společnostech jako jejich přibližování se přirozeným, živým, sebeřídícím systémům.

Jako zřízení je demokracie ovšem umělá. Říká Zdeněk Neubauer (1996). Byla zřízena a je proto dána dohodou. Ale dlouhodobým vývojem, opakovaným osvědčováním - přežíváním, se stává svébytnou a přirozenou.

Nabízí uměle vytvořený (faire) prostor, ve kterém se přirozené (přírodě vlastní) principy (laissez-faire) mohou projevit. Proto se vyvíjí autonomně, sama sebe udržuje. Je to možno vidět tak, že člověk musí aktivně a reflektovaně, vědomě, iniciovat ve své uměle vytvářené společnosti proces, který jednou, dostane-li opravdu příležitost, bude žít svým vlastním životem. Možná tudy vede cesta k přirozené sebeorganizaci lidské společnosti. Nikoliv návrat lidí k přírodě, ale dosažení vývojového stupně  přirozenosti.

následující KAPITOLA

zpět k OBSAHU