Kapitola 19

Změna pohledem


V kapitole 15 jsme zmiňovali Batesonův pohled na naše chápání skutečnosti jako na mapu. Dostává se na ni pouze to, co je odlišitelné, tedy informace. Je mnoho různých map a jinou mapu téže krajiny potřebuje pěší turista, jinou řidič automobilu, jinou geolog, jinou demograf. Mapa je jedním z možných popisů skutečnosti a my si vybíráme ten popis, od kterého očekáváme, že odpoví na naše otázky.

Informace je odlišnost, která je patrná, říká Bateson. Čeština nám hezky napovídá, že je to otázka rozměru: odlišnost, který je nepatrná, tedy malá, drobná, zanedbatelná, není pro nás informací. Ani nejpatrnější odlišnost však nemá energetickou podstatu. Není věcí ani dějem.

Ve vnějším světě našich zkušeností jsme zvyklí, že účinky, změny, děje jsou působeny hmotnými či energetickými entitami. Ale k našemu světu čím dál tím víc patří i svět informací. Vynořuje se z něho. Čím dál tím víc proto, že si to víc uvědomujeme (rozdíl se stal patrným - vznikla informace), i proto, že se víc rozrůstá. Je to sebeposilující smyčka. Vyvstává před námi nová mapa (popis) skutečnosti: svět informací.

A v tomto světě informací jsou účinky působeny odlišnostmi. Tedy něčím, co není hmotné ani energetické povahy.

Jak Bateson názorně dokládá, nic, to znamená něco, co není, může být příčinou energetického děje: daňové přiznání, které nevyplníte, tedy jeho neexistence, může způsobit velmi energickou akci daňových úředníků, kteří snídají, obědvají a večeří a proto mohou jednat z energie vlastního metabolismu.

Ačkoliv je rozdíl něco, co hmotně neexistuje, vyvolává skutečnou činnost, kterou lze popsat, pocítit fyzikálně i z hlediska energetické náročnosti. Když se letadlo přestane hlásit, rozjede se záchranná akce: nepřítomnost zprávy je informací a může spustit děj.


Informace je tedy nic (nothing - žádná věc, upozorňuje Bateson ve své angličtině), něco, co hmotně ani energeticky neexistuje, a přitom, jestliže ji nemáme, nejsme schopni žádného pohybu ani činu v tom hmotném světě, ve kterém žijeme. Zkusme to promyslet. Kdybychom ztratili všechny informace, existovali bychom ještě? (Zajisté že nemluvím jen o těch informacích, které vstupují do úzkého proudu našeho vědomí. Mluvím o všech rozdílech, které jsou patrné.) Není informace podstatou či podmínkou skutečnosti?


To, co se odehrává v našich hlavách, je současně vlastností a funkcí živých systémů. Svět myslí svými proměnami a svým vývojem. (Tak jako se my vyvíjíme svým myšlením.)

Naše myšlení je z tohoto hlediska jenom jednou zvláštní podobou základní vlastnosti přírody: zpracovávání a rozvíjení informací.


Budete-li o těchto věcech ještě někdy přemýšlet, připomeňte si, že „přemýšlet” je jenom nedokonavý tvar slovesa pře-myslet. Něco přemyslet znamená myslet to znovu (a možná jinak). Přesypat kamínky znamená jinak je složit - i objevit některé dosud skryté. Přeorat to staré pole našeho obrazu světa jako Přemysl Oráč.

V průběhovém tvaru slova přemýšlení se nám ten původní význam nějak ztratil a možná že to svědčí i o změněné skutkové podstatě. Přemýšlení - to může být i libovolné bloumání, ve kterém myšlenky samy plynou, v kruzích a vlnách a odnikud nikam. Ale ta nedokonavost může svědčit i o tom, že přemyslení čehokoliv jednorázově nestačí. Že je třeba „přemyslovat” všechno stále. Znovu a znovu. Znovu a jinak. Takové přemýšlení má podobu fluktuací: sune se jako had a kývavými pohyby hlavy zaměřuje svou pozornost. Tápavě nahlíží do skulin a chodbiček. Když cesta dál nevede, vrací se. Dostává impulsy: něčeho se dotkne (nebo ho něco napadne!), narazí na nějakou stopu - třeba i svou vlastní, a hledání - myšlení tím získává směr. Občas ale přeskočí jen krátkým spojením, intuicí, inspirací. Fluktuace myšlení nejlépe vyjadřuje slovo těkání. Vlastně přemýšlíme tím, že jsme trochu roztěkaní. Slabé odchylky dávají prostor k hledání. Tápání. Jestliže těkání zesílí, naše myšlení skočí jinam. Kolísání a váhání je příznakem hledání. Přemyslíme-li skutečnost, můžeme ji tím změnit?

Jak moc se na ní svým myšlením podílíme?

Možná spočívá demokracie univerza v tom, že svou skutečnost spoluvytváříme.

Nejsme její obětí ani hříčkou - v tom je omyl všech totalitních systémů, myšlenkových, politických i náboženských. Jsme-li obětí, budeme-li snad obětí, pak jenom svou vlastní.


To, co se táhlo jako niť celou knihou, byl vztah skutečnosti a myšlení. Skutečnosti a mysli. (Gregory Bateson používá slovo mind, které v angličtině znamená nejen mysl, ale i duši.)

Naše současná mapa se ukazuje být matoucí. Možná proto, že způsob jejího průmětu předpokládá mysl jako vnějšího pozorovatele a ne jako součást mapované krajiny. Redukujeme mysl na příjemce informací.


Nalezne-li bloudící člověk mapu, jeho chování se změní, říká Zdeněk Neubauer (1996). Člověk pohybující se krajinou s její mapou v kapse se chová jinak, než kdyby mapu neměl. Pouhá přítomnost kusu papíru (popisu uvnitř popisovaného světa) změní chování celého systému.


Mysl (mind, duše) se může stát mapou světa. Žijí-li v krajině lidé, kteří ji myslí, bude se vyvíjet celý systém (krajina & lidé) jinak. Jen skrze stromy můžeme myslet les. Jenom v krajině můžeme porozumět tomu, co je cesta. A jenom ve světě a skrze svět možná jednou porozumíme sami sobě.


Představuji si, že ekosystém, který organicky proroste informací o sobě samém, překročí jakýsi evoluční práh, ne nepodobný prahu reflexe, sebeuvědomění, tomu, který v posledních tisíciletích tápavě překračuje člověk.


Když popisuji toto své předporozumění, cítím jeho částečnost a nabízím ho spíš jako možný, inspirativní popis (mapu) skutečnosti, odpovídající na některé otázky, než jako prorockou vizi či další z řady oblíbených dobových paradigmat.

Soudím, že stav světa se čím dál tím víc stává obrazem našeho způsobu myšlení. Vidění skutečnosti je součástí skutečnosti.

Takové myšlenky se zdají být nepřijatelné, pokud stále nahlížím věci odděleně. Vnímám-li sebe a nějakou skutečnost ve smyslu pozorovatel versus pozorovaný předmět, snadno uvěřím, že veškeré problémy vznikají z toho, že nemám tu pravou a úplně přesnou mapu. Myslím, že právě toto je omyl současného vidění skutečnosti. Aby byla mapa přehledná, musí být konzistentní, srozumitelná, nemohou v ní být kontradikce. Nemůže se do ní dostat krize a proto ani možnosti, jak z krize ven. Mapa je přece snaha vyhnout se krizi bloudění, musí tedy být účelová.

Je racionalizací skutečnosti. Zobrazuje ji částečně, nedokonale a v něčem i zkresleně. Jedno zkreslení je dané úhlem pohledu. Většina našich map má perspektivu externího pozorovatele. Externím pozorovatelem jsem však nanejvýš při sledování televize. Dívám-li se na hraný příběh v televizi (při zpravodajství je to trochu jinak), vidím děj, ale nejsem v něm. Nemohu do něj zasáhnout, nemohu ho změnit. Vše se děje mimo mě, je to předurčeno a předem dáno. Osud je předepsán až do závěrečných titulků a nebude jiný. V takové „skutečnosti” jsem spoutaným neviditelným svědkem s roubíkem v ústech. Jen vidím a slyším. Moje mysl je redukována na příjemce informací. Zato a proto je takovou „televizní skutečnost” snadné mapovat. (Dokonce vznikla podle mapy - scénáře.) Nebrání se popisu, a bude-li dostatečně podrobný, obsáhne vše. To však neplatí o životě.


Málokdy zahlédneme sami sebe jako součást skutečnosti. Připadalo nám to nevýznamné, ale teď objevujeme, že je to možná to nejdůležitější. Přivádí nás k tomu informační vidění světa. To je i v základech systémového uvažování. Mluvíme-li o systému, mluvíme o VZTAHU. Vztah je informace. Rozdíl. Vzájemnost v odlišnosti, na které záleží.


Naději na přežití má taková myšlenka nebo takový pohled na svět, taková mapa, která je  demokratická: má v sobě připravenou možnost změny. Je pozorná k fluktuacím. Otevřená a vyvíjející se. Živá.

Myšlenkový, společenský i jakýkoliv jiný systém, který ulpívá na své neměnnosti, na své původní, ortodoxní podobě, bojí se každé hereze, každého revizionismu, každého odchýlení od původně vytyčené vize nebo předpokladu, každé třetí cesty, přestává být živý, izoluje se (není prokrvován), odpojuje se od komunikace s okolím a pomalý, nepřetržitý pohyb evoluce ho rozdrtí. To platí pro vývoj vědeckých teorií (i těch evolučních), politických systémů, filosofií, uměleckých směrů, náboženských hnutí, psychiky jednotlivce, jeho imunitního systému i pro vývoj všech dalších měkkých systémů.

Platí to, jak jsem zjistil, i pro psaní knih. Rukopis žil vlastním životem a já ho mohl nanejvýš trochu usměrňovat. Zároveň se proměňovat spolu s ním. Opakovaně vidět, že neformuluji svůj hotový dosavadní názor, nepopisuji uzavřený myšlenkový systém, ale průběžně ho objevuji a měním. Chci popsat svou představu a ona se popisem promění. Je to kus společného vývoje, z kterého mám možná větší prospěch já než knížka. Tu totiž vytisknou a zastaví se. Znehybní, definitivní a přitom nedokonalá. Zatímco mysl (mind, duše), moje i vaše, pokračují v mapování. Těkavým hledáním budeme přizpůsobovat své předporozumění objevované skutečnosti a budeme ji tím proměňovat. Narozdíl od knížky zůstává naše (vaše i moje) mysl - mind - duše živá.

následuje DOSLOV


zpět k OBSAHU