psáno v roce 2007


Tomáš Škrdlant:


Dokument a fikce

Úvahy o dokumentárním filmu


(upravená podoba textu pro časopis PROSTOR)



Naučíme-li se

zpracovávat vlnobití obrazů,

může z toho povstat nová

a důstojná forma existence.

Angažovanost na paměti jiných

za spolupráce všech ostatních

Vilém Flusser



Struktura skutečnosti je ze své podstaty nenapodobitelná. Ani ten nejúžasnější hraný film z vylodění spojenců v Normandii nemá působivost dokumentárního záznamu, který by vznikl, kdyby tam tenkrát mohlo být několik dokumentaristů s DV kamerami a točit vše v barvách a se zvukem. V té představě nejde o senzaci, nejde o krev, (válečný příklad možná není šťastný) - jde o skutečnost dění. Mohlo by to být třebas obyčejné středověké tržiště a dění na něm. Dokumentární záznam z nás činí svědky skutečných událostí a ne pouhých inscenací. Svědky sice němé a bez možnosti zasahovat, ale zato s větším vhledem a v časovém průřezu, o kterém skuteční účastníci dokumentárního příběhu neměli, když byli před kamerou, ještě ani tušení.

Pomíjivost času probouzí touhu zachytit, zaznamenat. Prvním záznamovým médiem se zdá být lidská paměť. Ale i krajina má paměť. Vlastně všechno co máme kolem sebe i v sobě jsou nějaké podoby zápisů. Tvář, postava, byt, ulice. Stopy příběhů, jejich fragmenty. Náš svět je složen z informací. Potřeba sdílet je, vede ke slovům a obrazům.

Obraz zachycuje svět, jeho jevení se, napodobuje i jeho světlo, ale nezachycuje čas. Dokud nepřišla paměť stříbra, kterou lze ustálit. Fotografie, jako zachycení oka-mžiku nevratné skutečnosti. Půvab starých deníků, autobiografií a alb rodinných fotografií je obdobný: perspektiva časového odstupu i vědomí rozuzlení dodává záznamům lidských životů tajemné kouzlo. Nejpůsobivější jsou fragmenty náhodně zachycené a nechtěné. Ale autenticita paradoxně vyzařuje i z aranžovaných svatebních skupinek ve fotografově ateliéru - skutečnost se nedá úplně vyretušovat - prosakuje kouzlem nechtěného.

Ve fotografiích jsou to zmrtvělé momenty vytržené z plynutí času. Ale když je těch oka-mžiků pětadvacet za vteřinu, zaznamenali jsme čas. Dokument dostává další rozměr! (A později zvuk a později barvu.)

Čas je nevratný, ale jeho záznam je vratný. Můžeme ho kdykoliv zopakovat - i pustit pozpátku. Můžeme záznamy kombinovat, editovat. Jako slova do vět. Jako řeč obrazů.

Rozměr který přináší barva: Byl jsem fascinován britskými dokumenty “Colours of War” (u nás hloupě bulvárně přeloženo “Válka v barvě”). Po padesáti letech důvěrné známosti obrazů ze světové války ve tvrdě černo-bílé (mnohokrát překopírovávané) podobě, náhle vidím všechno v měkkých reálných barvách technicoloru a Kodaku 8 mm. Působivý důkaz, kolik informací (i ve smyslu citovém) v sobě obsahuje barevnost. (Ty dokumenty jsou ovšem i jinak skvělé - bez komentáře, jen s úryvky dobových osobních dopisů - také autentických záznamů.)


Proč je dokument často působivější, než fikce? Jedno z možných vysvětlení je přebujení komercionalizovaných fikcí. Drtivá většina audiovizuálně vyprávěných příběhů, které se na nás valí nejen z komerčních televizí, je vykalkulovaná (někdy schopně, někdy méně) za jediným účelem: udržet diváka u obrazovky, aby mu bylo lze nasypat do hlavy povolenou porci reklamy. V poměru kvality k množství se tak stávají “opravdové” příběhy, vzniklé z potřeby vyprávět, zachytit, ztvárnit a sdílet to, co autor považuje za důležité, menšinovou raritou. Samozřejmě, že i řada audiovizuálních produktů z dokumentární kategorie bývá falešných, předstírajících a indoktrinujících.

Documentum - říká latinský slovník, je naučení, příklad, výstraha. Teprve v dalších významech doklad, důkaz, svědectví. Fictum - výmysl, smyšlenka, lež, cosi vytvořeného, či předstíraného.

Podstatný rozdíl je možná v tom, že dokument nemůže být bez kontextu. Tím že obsahuje záznamy skutečných lidí ve skutečných životních situacích, má svůj základní kontext daný, i když ho třebas autoři překryli tendenčním, či úplně falešným kontextem. (Někdy bych chtěl vidět pokračování všech těch klipů z “Natoč to”, všech těch dětských pádů a leknutí, skutečných i těch nahrávaných pro zisk a slávu - se zvukem - vidět a slyšet to, co bylo pak. Jaká by to byla výpověď o nás všech. V novém kontextu by dostaly předcházející “gagy k popukání” nový rozměr.)

Špatný hraný film může být bez autentického kontextu. Na německých detektivních seriálech vnímám jako jediný rámec to, co je za horizontem viděného: upachtěnou snahu scénáristů vymyslet něco napínavého, či humorného (ale invence se nedostává), topornost herců a bezradnost režisérů. To je tedy jedna přednost i špatného dokumentu před hraným filmem - dokument nemůže být úplně neskutečný. Ale tato dokumentární skutečnost, fascinující záznam jinak nesdělitelného ducha doby, někdy začne prosakovat i make-upem hraného filmu: Některé české detektivky z dob normalizace jsou úžasným svědectvím temné a duchaprázdné doby, omezenosti, netečnosti a úpadku, které jsme tenkrát vlastně nevnímali. Šedé ulice a tváře, bezbarvé hlasy i zápletka - nechtěná dokumentárnost se vynořuje na povrch.

Abych ten dokumentární žánr jen nechválil – také má své patologie. Nesnáším ty tzv. ilustrační záběry, dokumenty které jsou vlastně rozhlasovými pořady podloženými nějakými, mnohdy s tematem moc nesouvisejícími obrázky. Předstíranou autenticitu (Abrhámův hlas vydávaný za Jana Masaryka, včetně praskání gramofonové desky a pod.). Bez ladu a skladu pospojované drby o intimitách zemřelých, v některých “předčasných” i jiných úmrtích. Nepřiznané používání záběrů z hraných filmů ve válečných dokumentech, atd., atd.

Ale nejvíc mě na dokumentárním žánru přitahuje interakce dvou skutečností:

Zprostředkované setkávání s lidmi a životními situacemi které jsou nepochybné, autentické, a současně jsou pro diváky (i autora filmu) něčím překvapivé a nové: cítíme, že je to pravda, že něco takového by si ani nikdo vymyslet nedokázal - a přitom jsme ještě nic podobného neviděli a neslyšeli. Zážitek objevu, současně se zážitkem autenticity, jakou nám ani ten nejlepší hraný film nemůže, než občas na chvilku vsugerovat.

Osobní, autorský postoj. Když se mě takový dokumentární materiál podaří natočit, mohu s ním pak pracovat jako se stavebnicí. Vnáším do filmu svůj vlastní názor a postoj. Pokud možno nikoliv komentářem, ale tím, jak natočené situace prokládám mezi sebe a vytvářím z nich nový kontext. Objevný a také něčím “skutečný”.

Na druhé straně myslím, že je chyba vytýkat filmovému dokumentu (občas se to děje) to, co můžeme právem vyčítat publicistickému pořadu: že není nestranný, nemá za cíl pouhou nabídku objektivních informací divákovi. Tvořím z něčeho skutečného, co jsem však já sám nevytvořil (koláže Jiřího Koláře), na rozdíl od sochaře, který vše uhněte z beztvaré hlíny.

Někdy k takovému přetvoření stačí jen malá změna rámce, kontextu: František Hrubín v 60. letech (tuším, že po letu Gagarina, či nějakého jiného ruského kosmonauta) předvedl v tehdejších Literárních Novinách hezký příklad takového postupu: Vzal větu z autentického kosmonautova hlášení o tom, jak vidí zeměkouli a rozepsal ji do krátkých řádek a strof. Vznikla báseň. Sice nijak ohromující, ale nesporná báseň, lepší než leckteré jiné, tehdy i dnes vytvářené a publikované básníky z profese. Podobný se mi jeví i princip práce na dokumentárním filmu, jak si ji představuji a jak se o ní pokouším. Je to selekce z dokumentárních záznamů skutečnosti a jejich propojování do nových kontextů.

HOME