psáno v roce 2006

Tomáš Škrdlant:

Eko-logie a ideo-logie

Pojmy a jejich vztah



Oba pojmy se pyšní koncovkami vědních oborů, což je v druhém případě nejspíš jazyková nepřesnost, v prvním případě pak, možná, přílišné omezení pojmu tíhnoucího k širšímu významu už ze své podstaty.


Co je to ideologie?

           Pojem je dnes používán pejorativně, nazveme-li nějakou myšlenkovou soustavu, či útvar ideologií, většinou ho tím degradujeme.

Negativní konotaci přisoudil pojmu už Napoleon (1769  - 1821) který nazýval své odpůrce ideology, čímž je vinil z planého teoretizování, na rozdíl od své vlastní politiky praktických činů.

Dnešní negativní aspekt obsahuje spíš odsudek účelovosti, povýšení určitého myšlenkového obrazu světa na jediný správný  a následného zneužití k mocenským cílům, k manipulaci s druhými, často k ospravedlnění násilí.

Ideologické rysy tak nese každý myšlenkový systém, pokus o interpretaci světa a jeho vztahů, který nenabízí své "poznání” jako příspěvek k poznávání, ale účelově s ním manipuluje. Fixuje ho.

Připomíná to fixní ideu jako psychiatrický pojem. Utkvělá představa odolávající jakékoliv změně, i když je v rozporu se skutečností. Proč se idea fixuje? Abych se o ní nemusel (dokonce nemohl) starat. Zafixuji-li ideu, přestávám o ní přemýšlet. Nedopřávám ji svobodu změny a sebe neohrožuji pochybnostmi. Pochybování mnohým připomíná chybování.  

Ideologie je uzavřenost. Obrana ze strachu před změnou.  "Jsou věci, o kterých nebudeme diskutovat!”  říkali komunisté.  Věci "principiální”, "zásady z kterých neustoupíme”, "to, co je nám svaté”. 

Charakter dnešních ideologických doktrín mívala (a dodnes vykazují) mnohá náboženská hnutí. Ve jménu náboženství lásky a přikázání nezabiješ, byly vyvražďovány celé cizí kultury.

        Tíhnutí k ideologizaci životního postoje je však přirozená lidská vlastnost: udělá-li člověk závažný a pro něj důležitý myšlenkový objev, vybuduje na něm svou osobní životní jistotu od které pak nerad ustupuje a má přirozenou potřebu nabídnout ji ostatním ke sdílení. Každé odmítnutí si snadno vykládá jako pouhé nepochopení a je-li jeho sebevědomí patřičně silné, přichází pokušení osvobodit ty druhé od nevědomosti i proti jejich vůli.  A naopak  přijetí nadekretovaných (či zjevených) životních pravd je pro mnohé z nás vítaným ulehčením života. Patřit k silnému a vševysvětlujícímu hnutí zbavuje člověka tíhy osobního hledání a odpovědnosti.

Zdá se, že protipólem ideologie v tomto smyslu, by mohl být kritický racionální přístup, nestranná analýza a emocemi nezatížená argumentace. Ale historie i současnost "vědeckého přístupu ke skutečnosti” ukazuje, že citové zaujetí, fanatismus, účelové postranní úmysly a potřebu vlastní grandiozity a neomylnosti nelze oddělit od žádného lidského konání.

"Vědeckotechnická revoluce” na jejímž sklonku žijeme, má své ideové kořeny v kultu vědy, která chce autoritativně řídit celou společnost. Předchůdce positivismu Saint-Simon (17601825) dokonce založil newtonovskou církev, která (za účasti významných vědeckých osobností té doby) měla za cíl zavést nový, vědecký světový řád. Před Newtonovou hrobkou měly být vybírány příspěvky na financování celosvětové Newtonovy rady, složené z 21 vědců a vedené matematikem. V Newtonových chrámech měly být organizovány bohoslužby, výzkum i výuka. "S tím kdo nebude dodržovat příkazy, bude zacházeno jako se čtvernožcem!”  vyhlásil Saint-Simon. (in F. A. Hayek: Kontrarevoluce vědy)

Takový přístup později dospěl vrcholu ve "vědeckém světovém názoru” marxismu-leninismu, ale nalezneme ho i u současných scientistů  vědců kteří chtějí administrativními prostředky potlačovat vše, co není v souladu "s poznatky současné vědy”. (Viz deklarace spolku českých skeptiků Sisyfos.)

Ideologický přístup ke skutečnosti potkáváme tedy i v otevřených demokratických společnostech, kde však zásady plurality, dělby moci i svobody projevu do jisté míry tlumí jeho nejzhoubnější účinky. Ale i pro demokracii a liberální tržní ekonomiku se mnozí snaží vytvořit ideologii, v níž nalezneme typické rysy povýšenosti, netolerance a zaslepené víry v nezpochybnitelnost hlásaných myšlenek: 

"Dnes je tajemství trvalého materiálního pokroku rozluštěno!” deklaruje Michael Novak v úvodu knihy DUCH DEMOKRATICKÉHO KAPITALISMU.

"Dílo demokratického kapitalismu nebude dokonáno, dokud nebude každému lidskému životu na této planetě zabezpečena dostatečná materiální základna.” To je spíš heslo na transparent, než myšlenka k přemýšlení. Navzdory přesvědčení, že "demokratický kapitalismus” je dokonalý a všude vítězí vlastní silou, cítí Novak i mnozí další, vehementní potřebu obhajovat a propagovat ho typicky ideologizujícím a stranicky netolerantním způsobem, jako jediný správný, mezi všemi špatnými a nepřátelskými. Přitom právě k podstatě demokracie patří uznání jiných, rovnocenných variant a možností, které třebas teprve dozrávají a v něž se stávající systém (je-li opravdu pružný) může proměnit.

Také důvěra Václava Klause v samospasitelnost tržní autoregulace má blíže k ideologickému dogmatu, než k racionální hospodářské politice: "Kdo nemiluje Adama Smithe, nemiluje současnou dominantní společenskou vědu” , prohlásil v květnu 1993. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Ideologie vždycky podává ostře polarizovaný, černobílý obraz skutečnosti. V této souvislosti by se slušelo připomenout, že proslulý skotský ekonom Adam Smith (1723 - 1790) byl sice duchovním otcem liberální ekonomiky a autorem myšlenky neviditelné ruky trhu, avšak k ideologické zaslepenosti měl daleko. Byl si vědom nejednoznačnosti a problematičnosti nespoutaných tržních sil víc, než jeho dnešní vyznavači. Mimo jiné napsal: "Sejdou-li se podnikatelé jednoho oboru, i kdyby to bylo jen pro zábavu a rozptýlení, konverzace stejně skončí konspirací proti veřejnosti nebo machinací vedoucí ke zvýšení cen.”

Ideologie však každé kritické myšlení odmítá. Nedává možnost volby: nabízí definitivní závěry, nikoliv cestu k nim. Nevzniká a neproměňuje se, je vždy hotová a uzavřená. Pravdy jsou jednoznačné a nediskutuje se o nich. Pochybovat znamená chybovat. Každou změnu hodnotí ideologie jako zradu - vzpomeňme pronásledování heretiků v církvi, revizionistů v komunistické straně, i odpor k jakékoliv "třetí cestě” u ideologů trhu.


Co je to ekologie?

V původním slova smyslu se ekologií rozumí přírodovědní disciplína zkoumající vztahy živých organismů a jejich prostředí.

V posledních desetiletích je však pojem EKOLOGIE čím dál častěji používán v nestandardním, širším pojetí. Po ekonomii se tak stává druhým vědním oborem, který má silnou vazbu k politice a tím i k ideologii. Není náhodou, že obě nejčastěji ideologizované disciplíny začínají předponou EKO, od řeckého oikos  domov, dům, příbytek. Liší se však koncovkami - tedy vyústěním. Obě pocházejí z řeckých, významy bohatě obtížených slov:

NOMOS  zákon, pravidlo, obyčej, dohoda, řád  od řeckého nemó  pasu. Původně šlo o určení, kdo bude kde pást, aby nedocházelo ke sporům.

Ekonomie se tedy zabývá řádem a zákonitostmi našeho chování doma. Zkoumá jak zacházíme, eventuálně radí, jak bychom měli zacházet, se svými statky. Z domova se už ale dávno rozšířila naše ekonomická aktivita na stát  vzniká politická ekonomie. Ta má, v marxistickém i v liberálním pojetí, nesporné ideologické aspekty.

A co politická ekologie ?

"Kdo si nechá pro groš vrtat koleno, zaměnil ekologii za ekonomii" - bonmot Zdeňka Neubauera možná vyjadřuje rozdíl o který jde.

LOGOS  slovo, řeč, myšlenka, pojem, důvod, smysl, rozum  pojem významově ještě bohatší, s širokým filozofickým i spirituálním spektrem. ("Na počátku bylo Slovo...”)

Pro ekologii   bych volil významy řeč  myšlení, ale i  smysl  (jehož se myšlení může, ale nemusí dobrat.) Vztahujeme-li se k prostředí, jako ke skladišti pro přežití nezbytných látek a parametrů, je to vztah jednosměrný, věcný a účelový. Vztah k domovu (oikos) je vztah s prostředím, jako s tím, co vytváří i citové zázemí nezbytné pro jakýkoliv duševní rozvoj a možná i pro to pouhé přežití. Cítit se "doma” znamená cítit se v bezpečí. Spočinout v duševní úlevě, v "pokoji”. Jedině tak si můžeme dovolit víc, než "přežívání”. Přežít a velmi komfortně, lze třebas v hotelu. V něm nemáme (a ani nemůžeme mít) vztah k ničemu. O nic se nemusíme (a ani nemůžeme) starat. Náš vztah je vztahem zákazníka, nebo pána, jemuž musí být ve všem všudy vyhověno. Ekologie v tom širším smyslu je tedy o vztazích, vzájemnosti a systémové nedělitelnosti prostředí i všech organismů, které ho spoluvytvářejí. Je to věda systémová a mezioborová, podobně jako třebas kybernetika.

Širší pojetí ekologie dává vznikat environmentálnímu občanskému hnutí i environmentálním ideologiím, nikoliv však naopak. Nesnadná zařaditelnost, mezioborovost i široká aplikace ekologických přístupů vychází ze systémového charakteru tohoto vědního oboru:  Ekosystém  patří k základním pojmům a také všechny zkoumané vztahy mezi celkem a jeho částmi nahlíží ekologie systémově. Proto i souvislosti a principy které objevuje, lze aplikovat v řadě jiných, nebiologických rovin skutečnosti.

K podobnému posunu a prorůstání dochází i v dalších vědních oborech, od kybernetiky, přes nelineární termodynamiku, až po tu ekonomii. (K té lze uvést příklad Beckerova Ekonomického přístupu k lidskému chování (The Economic Approach to Human Behavior ).

Spor o vztah mezi ekologií a ideologií se tak jeví spíše jako spor ideologický, než spor ekologický.



Spor

Vzhledem k tomu, že ekologie je hlavním nositelem informací o globálním ohrožení životního prostředí stupňovaným hospodářským růstem a konzumním způsobem života, jsou její argumenty používány i zneužívány v politickém boji o moc a na samotnou vědu je tím pádem nahlíženo jako na politikum. V politice, na rozdíl od vědy, je totiž účelové využívání informací pravidlem, které má jen vzácné výjimky.

Na politické škále jsou dnes ekologické postoje i hnutí umísťovány převážně vlevo od středu, vládnoucí pravice se ve většině zemí od všeho, co připomíná ekologickou orientaci, distancuje. V komunistickém režimu to bývalo podobné, pouze polarita byla opačná. Ekologii jako politikum používala pravice a v obavách se ji snažila degradovat vládnoucí levice.

Z toho je zřejmé, že politická pozice ekologie jako vědy zabývající se ohrožením životního prostředí,  bude vždy spíš protivládní. Není na světě společnost, v jejíž organizaci a způsobu řízení by převládal "ekologický” přístup sledující udržitelný rozvoj, plnou internalizaci negativních externalit, či alespoň preferenci zdravého a obnovujícího se životního prostředí, před doktrínou stále rychlejšího růstu výroby i spotřeby. Nemohou se tak chovat tržní demokracie, neboť "většina” si to dosud nepřeje a trh ji v takovém postoji stále účinněji povzbuzuje. Ale ani žádná totalitní vláda si takový postoj netroufne zaujmout (kdyby si snad některá něco takového přála), protože dobře ví, že by to byl její rychlý konec.

Ekologie tak vstupuje do politického kolbiště sice právem, avšak často zneužívaná. Objektivně a vědecky zprostředkovává společnosti negativní zpětnou vazbu   informaci o ohrožení, která je ekonomy i politiky zastírána a přehlížena  ale právě realita tohoto ohrožení, s kterým se začínají lidé setkávat v každodenním životě, vytváří z problematiky životního prostředí  podobně lákavé vozidlo na cestě k moci, jako jsou otázky sociální,  či budování blahobytu pro všechny.  Žádná skupina lidí po vládě toužících ji nemůže vynechat ze svých předvolebních slibů. Jakmile jsou u moci, stává se pro ně ekologie  nepřítelem, neboť těžko plnit sliby protichůdné  a tak tuto negativní zpětnou vazbu, stejně jako ostatní vážné problémy společnosti, začíná používat opozice. A protože politici většinou nebojují argumentací, ale ideologickou indoktrinací, neumí si ani svého protivníka představit jinak, než v podobě ideologické doktríny. A stejně ho představují i svým voličům. Pro nás nejaktuálněji a nejtriviálněji to vyjádřil ideolog trhu bez přívlastků a donedávna čelný vládní politik Václav Klaus:

"Ekologie není standardní vědní disciplína, ekologie s vědou nemá nic společného. Ekologie je ideologická doktrína. Tu vědní složku v té ekologii nedělá ekologie. Tu vědní složku v ní dělá chemie, fyzika, biologie a jakékoliv další disciplíny tohoto typu. Ekolog čerpá poznatek chemika o tom a o tom, poznatek biologa o tom a o tom. Prostě jestli se kazí oči ovcím v Austrálii říká zoolog, to neříká ekolog. Ekolog k tomu nemá žádnou metodologii... Takže pozor ekologie je něco jiného, je to sbírání drobtů z těchto vědních disciplín.”  (Že nejde o náhodný úlet, o tom svědčí i jeho další ideologické a nekompetentní výroky třebas že "Nic takového jako přírodní zdroje neexistuje a proto je nemůžeme ani nikdy vyčerpat.” )

K podobnému závěru, avšak opačnou strategií, dochází novinářský odpůrce širšího pojetí ekologie, Ivan Brezina. Domnívá se, že "Ekologie není nic jiného, než přírodní věda, větev biologie, zabývající se vztahem organismu a jeho životního prostředí. Cokoliv navíc je politika, ideologie, občanské hnutí, módní sektářství, nové náboženství.”  

"Ekologie je tvrdá přírodní věda, která se nezabývá hodnotami a s ekologickým hnutím nesouvisí. Ekologové jsou ti v bílých pláštích, co se dívají do mikroskopů, ale ti nemají nic společného s ekologickými aktivisty.”  zopakoval svou vizi v televizním pořadu Na hraně. I kdybychom zůstali při staré definici, že ekologie se zabývá jen vztahy mezi organismem a jeho prostředím, byla by tato charakteristika omylem, neboť neznám organismus, jehož životním prostředím by bylo mikroskopické sklíčko.

K čemu by ostatně byly jakékoliv laboratorní poznatky, kdyby z nich nevyplývaly závěry hodnotové? I v laboratoři potkáváme skutečnosti, které se týkají polis a je samozřejmé, že vedou k občanským iniciativám.

Legitimitu širšího pojetí ekologie potvrzuje už v sedmdesátých letech nepochybná vědecká autorita Eugene Odum, autor klasické i u nás vydané učebnice "Základy ekologie”, když ji označuje za "nově se vynořující integrativní disciplínu, spíše přístup (approach), než pouze vědu.” (The Ecologist 7/1977).

Myslím, že jde o celý nový přístup k poznávání skutečnosti,  který se vynořuje nejen v podobě ekologie, ale i kybernetiky a dalších systémových věd. Brezinovi "tvrdí vědci v bílých pláštích, co se dívají do mikroskopů”  jsou totiž přesným ztělesněním neživotnosti a odtrženosti těch dosavadních věd, pečlivě zkoumajících umrtvené a ze všech vztahů vypreparované organismy (ještě lépe jejich jednotlivé části) v marné naději, že tudy vede cesta k porozumění celku. Každá věda, která setrvává v tomto "průmyslově-revolučním”, účelovém sebeomezení, se odděluje od živé skutečnosti podobným způsobem, jakým chtějí odpůrci širšího pojetí ekologie oddělit "vědní disciplínu” od lidských hodnot i občanských iniciativ. Ekologie už ze své podstaty nezkoumá jedince a izolované jevy, ale vztahy a jejich dynamiku. A nemusí to být jen vztahy mezi biologickými organismy a jejich životním prostředím.

Jen namátkou jmenujme GREGORY BATESONA (americký antropolog, psychiatr a kybernetik) a jeho ekologii mysli, ILYU PRIGOGINA (belgický chemik, Nobelova cena 1977) a jeho nelineární termodynamiku, která iniciovala i další mezioborové aplikace, třebas od ERICHA JANTSCHE (americký astrofyzik). Patří sem i ERNST SCHUMACHER (německý ekonom) a jeho interpretace ekonomických trendů, KONRAD LORENZ  (rakouský etolog, Nobelova cena 1973) zvláště jeho práce Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka  a Odumírání lidskosti, JAMES LOVELOCK (britský atmosférický fyzik) v hypotéze Gaia, prognostické práce manželů MEADOWSOVÝCH a Alvina TOFFLERA, energetické průzkumy AMORY LOVINSE (americký fyzik), sociologické úvahy EDGARA MORINA, atd. To jsou jen náhodně vyjmenovaní vědci nejrůznějších oborů, jejichž přístup je nesporně ekologický, přestože nepozorují nohu švába pod mikroskopem a někteří se ani neomezují na zkoumání přírodních ekosystémů.

Ekologie v širším slova smyslu je vědou o vnitřních vztazích systému (i o vztazích systémů mezi sebou), zkoumající jeho "metabolismus” a autoregulační mechanismy, odvozující (i předpovídající) jeho zdraví a pružnost, jeho homeostázu, interakce na hranicích jednotlivých subsystémů, a podobně. Takový přístup je použitelný při zkoumání řady jevů a rovin skutečnosti, přesahujících představu toho původního, přírodního ekosystému, složeného z živých organismů a jejich prostředí.

Svého druhu ekosystém vytvářejí i vztahy mezi vědními obory i dalšími produkty lidského myšlení a poznávání. Také jejich vývoj podléhá "přírodnímu” výběru, i zde platí hranice pružnosti, Liebigův zákon minima, vidíme křehkost a neživotnost myšlenkových monokultur (někdy právě těch "tvrdě vědeckých”), obsazování nových "nik”, i v lidském myšlení se někde hromadí škodlivé metabolity které, pokud nejsou recyklovány, mají za následek patologie, i zde si ověřujeme "efekt motýlího křídla” , životaschopnost otevřených (pluralitních) myšlenkových systémů i životodárnost negativní zpětné vazby.

Z takto nahlíženého systému nelze laboratorně odpreparovat ani realitu a působení těch "lidských hodnot”, které tvrdá a úzká přírodověda odmítá zahrnout. Třebas kvality života, šance na přežití, mizení živočišných druhů i lokálních kulturních hodnot. Ekologie v tomto pojetí je nutně i vědou o lidské společnosti (konec konců i člověk je organismus ve svém {a někdy i v jiném} prostředí) a proto se těžko vyhne hodnotám dobra a zla, etiky i politiky.

Ostatně i druhá věda se stejnou předponou (ekonomie) pracuje s hodnotami a její kontinuální, aktivní vztah s veškerým společenským děním je, předpokládám, mimo jakékoliv pochyby pro Brezinu i pro Klause.

Věda skutečně bývala (a leckdy stále je) tvrdým a od skutečnosti izolovaným bádáním nad jednotlivými jevy. Současný stav světa (v dobrém i zlém) je toho důsledkem. Ale s příchodem kybernetiky, systémové teorie, ekologie, nelineární termodynamiky, teorie chaosu i dalších oborů, či mezioborů, začala být viditelná krátkozrakost i nevýhodnost takového oddělování.

Pěkně to charakterizuje Ladislav Hejdánek (Vesmír  7/94):

"Spolehnutí jednotlivých odborných věd na to, že lze poznat určité stránky jednotlivých skutečností samostatně, odděleně od stránek ostatních, vedlo k jejich stále postupující specializaci. Důsledkem je jistý paradox: čím více znalostí dovedou tyto odborné disciplíny nashromáždit, tím méně jsou sto vypovídat o světě v celku, t.j. o světě v němž skutečně žijeme. Jan Patočka to jednou vyjádřil tak, že vědy si mezi sebe universum rozdělily, ale že už nejsou schopny na základě svých poznatků a znalostí dát svět znovu dohromady." 

Ekologie v tom širším, ale stále vědeckém smyslu, je jednou z cest, jak poznávané universum začít opět spojovat.

V určitém kontextu se stává ideologií, podobně jako jiné produkty lidského myšlení, ale její širší pojetí není následek této ideologizace, nýbrž její příčina.

HOME