psáno v roce 2006

Tomáš Škrdlant:

Média a moc

Poněkud nesourodé asociace na dané téma


Triáda moci

Alvin Toffler ve své knížce Power Shift mluví o triádě moci   MUSCLE - MONEY - MIND. Moc je skutečně možno popsat jako použití násilí, a (nebo) bohatství, a (nebo) vědomostí, k ovlivnění lidí, aby se chovali požadovaným způsobem.

Nejhrubší, vnější podoba moci se projevuje fyzickou převahou, užitím násilí, či jeho hrozbou. Je to nepružná moc poměrně nízké kvality. Může být použita nanejvýš k trestání a zcela vnějšímu donucení.

Bohatství je jemnohmotnější, sublimovaná podoba moci  umožňuje manipulovat s lidmi bez drastických, viditelných příznaků. Je to moc střední kvality a snáze než násilí může být použita i pozitivně.

A konečně nejsubtilnější je moc informací a inteligence - z určitého pohledu je těm prvním dvěma nadřazena. Vědomost, myšlení, zpracování informací (i jejich šíření), je mocí nejvyšší kvality. Je to moc vysoce efektivní - dosahuje svých cílů s vynaložením minimální síly: pakliže vím jak, porazím i silnějšího (judo), nebo mohu lidmi manipulovat ještě nenápadněji, než pomocí peněz. Tak, že si toho ani nevšimnou. V masové podobě uplatňují tuto moc média-prostředky  šíření informací.

Mezi nejmocnější média patří bezesporu televize. Je mocná tak, že by snadno mohla vládnout a v jistém smyslu to i dělá. (Pozoruhodné však je, že nedegraduje dvě předcházející podoby moci, ale posiluje je. To televize nás denně znovu učí, že moc jsou především násilí a peníze. Proč?)

Vědomost je ale demokratičtější podoba moci, než ty dvě předchozí. To z ní činí nejen nástroj mocných, ale i hrozbu mocným. Proto každý držitel moci, od rodinného patriarchy, přes presidenta velké společnosti až po premiéra státu, má zájem kontrolovat informace. Vládnout jim  a tak vládnout jejich prostřednictvím. Každá vláda má tendenci obelhávat své občany a utajovat jim některé skutečnosti. Moc korumpuje a korupce nutí ke lži.

Čím nedemokratičtější režim, tím více se bojí svobody informací. "Znanije - sila!”  byl populární sovětský slogan a komunisté možná až nepřiměřeně věřili v sílu vědomostí. Děsili se všech pro režim nepříznivých informací tak, že jejich nositele byli schopni vraždit. Nejenom informací v čisté podobě zpravodajství a zaznamenaných skutečností, ale, snad ještě ve větší míře, se báli informací zobecněných, přetavených, emocionálně akcentovaných a umělecky ztvárněných. Hrůza z toho, že by nějaké umělecké dílo mohlo vyjadřovat myšlenky neladící s marxleninským světovým názorem, byla zcela panická. Kolik spisovatelů skončilo v Sovětském svazu na popravišti jenom za to, co napsali (a většinou ani nepublikovali!) a u nás ve vězení, či nápravném táboře! Jak rozsáhlé a pečlivě organizované byly systémy předběžné cenzury, ať v podobě úřední (do roku 68), nebo spoléhající na "zodpovědnou” autoregulaci vedoucích kádrů (od roku 69). Jakou hrůzu měl režim z obyčejných psacích strojů, xeroxů a cyklostylů.

A jak je to ve světě "svobodném”? Svoboda informací a jejich šíření je jednou ze základních pojistek historického pokusu bránit zneužívání moci, který nazýváme demokracie. Ale všechny naše demokratické vlády po roce 1989 se bránily informační otevřenosti, lhaly a klamaly své voliče. Vztah moci k šíření informací však, zdá se, ztratil na dramatičnosti: ani usvědčení státníka ze lži nemá většinou přímý mocenský dopad.

Důležitost a mocenská kapacita informací však přesto neustále vzrůstá. Čím víc je politická moc kontrolována a regulována, tím víc se objevují jiné, nekontrolované podoby moci: moc ekonomická, prosazující se legálně i nelegálně, moc tajných mafií a mezinárodního organizovaného zločinu  a konečně, což nás v této úvaze zajímá nejvíce  moc mediální.



Informační vidění světa


Prostředky kterými jeden člověk ovlivňuje druhého

jsou součástí ekologie myšlenek v jejich vztazích,

i částí širšího ekologického systému,

v němž tyto vztahy existují.

Gregory Bateson.


Blížíme se k jakémusi informačnímu vidění světa. Gregory Bateson rozvádí základní objevy kybernetiky tak, že interpretuje veškerou skutečnost jako tok informací. Říká, že samo slovo myšlenka  je vlastně synonymem pro rozdíl. Odlišnost. Vystihuje informaci  jako tu odlišnost, která na sebe upozorní. Difference which makes a difference. Zprávu o rozdílu. News of difference.

Vnímáme jen tu změnu (tu informaci), na kterou jsme naladěni. Která nás překvapí. Sanitní vozy, které se musí prodírat hustým a hlučným městským provozem a upozorňovat na sebe, aby si vynutily přednost, jsou vybaveny přerývaně modulovanými silnými houkačkami. Jejich řidiči brzy objevili, že je dobré mít několik různě laděných a odlišujících se signálů, které při jízdě střídají. Pozornost nepoutá sám signál, ale jeho změna. Odlišnost od pozadí. Signál, který je stále stejný, přestáváme slyšet. Stává se pozadím. Informace nás musí vyrušit!

Ve vnějším světě našich zkušeností jsme zvyklí, že účinky, změny, děje jsou působeny hmotnými či energetickými entitami. Ale svět informací  se čím dál víc jeví být jeho nehmotnou osnovou. Čím dál víc  proto, že si to víc uvědomujeme (rozdíl se stal patrným  vznikla informace), i proto, že se víc rozrůstá. Je to sebeposilující smyčka. Vyvstává před námi nový popis skutečnosti: svět informací.

A v tomto světě informací jsou účinky  působeny odlišnostmi. Tedy něčím, co není hmotné ani energetické povahy. Jak Bateson názorně dokládá, nic, to znamená něco, co není, může být příčinou energetického děje: daňové přiznání které nevyplníte, tedy jeho neexistence, může způsobit velmi energickou akci daňových úředníků, kteří snídají, obědvají a večeří a proto mohou jednat z energie vlastního metabolismu.

Ačkoliv je rozdíl něco, co hmotně neexistuje, vyvolává skutečnou činnost, kterou lze popsat, pocítit fyzikálně i z hlediska energetické náročnosti. Když se letadlo přestane hlásit, rozjede se záchranná akce: nepřítomnost zprávy je informací a může spustit děj.

Informace je tedy nic (nothing - žádná věc, upozorňuje Bateson ve své angličtině), něco, co hmotně ani energeticky neexistuje, a přitom, jestliže ji nemáme, nejsme schopni žádného pohybu ani činu v tom hmotném světě, ve kterém žijeme. Znamená to, že kdyby zmizely všechny informace, skončila by existence? Je informace podstatou či podmínkou skutečnosti ?

Je celé naše myšlení jednou zvláštní podobou základní vlastnosti přírody  zpracovávání a rozvíjení informací?

Vidění skutečnosti by pak bylo i součástí skutečnosti a svět by se nám právem jevil, čím dál tím víc, jako obraz našeho způsobu myšlení.

Takové myšlenky jsou nepřijatelné, pokud stále nahlížíme věci odděleně. Vnímámeli sebe a nějakou skutečnost jako pozorovatele versus pozorovaný předmět, snadno uvěříme, že veškeré problémy vznikají jen z toho, že dosud nemáme všechny  potřebné informace. Myslím, že právě toto je omyl současného vidění skutečnosti: setrvávání v mylné perspektivě externího pozorovatele.  Neboť jenom oddělený pozorovatel skutečnosti má šanci, mít všechny informace.

Externím pozorovatelem jsem však nanejvýš při sledování televize. Dívámli se na hraný příběh v televizi (při zpravodajství je to trochu jinak), vidím děj, ale nejsem v něm. Nemohu do něj zasáhnout, nemohu ho změnit. Vše se děje mimo mě, je to předurčeno a předem dáno. Osud je předepsán až do závěrečných titulků a nebude jiný. V takové "skutečnosti” jsem spoutaným neviditelným svědkem s roubíkem v ústech. Jen vidím a slyším. Moje mysl je redukována na příjemce informací. Zato a proto je takovou "televizní skutečnost” možné bezezbytku zmapovat, popsat a uchopit. (Dokonce vznikla podle mapy  scénáře.) Nebrání se popisu, a budeli dostatečně podrobný, obsáhne vše. To však neplatí o životě.

Málokdy zahlédneme sami sebe jako součást  skutečnosti. Připadalo nám to nevýznamné, ale je to možná to nejdůležitější. Informační vidění světa  odkrývá (nebo snad vytváří?) mocnou (mocenskou?) smyčku, umožňující proměňovat svět.



Televize, moc a násilí

Neexistuje žádný model pravdy,

který by nepoukazoval k nějakému typu moci,

a žádné vědění, a dokonce ani žádná věda,

jež by aktuálně nevyjadřovaly,

nebo neimplikovaly uplatňující se moc.

Michel Foucault


Masové médium televize to dosavadní oddělené vnímání světa svým způsobem podporuje. Utvrzuje nás v navyklé pozici nezávislého (a bezmocného) pozorovatele. Pasivně, bez námahy můžeme prožívat fragmenty cizích životů. Můžeme se bát bez skutečného ohrožení, dojímat bez skutečného vztahu k druhému, vzrušovat bez skutečného kontaktu, vítězit bez skutečné námahy.

Televize nám jako Mefistofeles nabízí, rychle a zdánlivě zdarma, širý svět zážitků i zkušeností. Učí nás, jak to v životě chodí. Je jakýmsi denním sněním lidstva. Proto je silně návyková. Podobně jako heroin, dodává zvenčí intenzivní prožitky, za které nemusíme platit skutečným životem. (Že platíme mnohem víc, neboť nás od skutečného života odděluje, zjišťujeme, jako u každé návykové drogy, až když už je pozdě.)

Karl Popper  odlišuje dva druhy vlád: ty které nelze odstranit bez krveprolití a ty, které mírumilovně odcházejí po prohraných volbách. Nedrží se u moci násilím, nezastrašují své občany, vykonávají moc jen tak dlouho, dokud jim to dovolíme.

Zkoumámeli vztah mezi politickou mocí a násilím, můžeme si všimnout paradoxní okolnosti: v totalitní společnosti, kde je násilí institucionalizováno a každý ví, že stát ho proti němu použije ve chvíli, kdy nebude poslušným občanem, je viditelně méně násilí osobního, mezilidského i mediálního.

V demokratické společnosti, kde vláda neopírá svou moc o tajnou i veřejnou policii, nepronásleduje a netrestá své odpůrce, se násilí  tato primitivní, nejhrubší podoba moci  přesouvá do sféry, ve které není kontrolováno.

Mocenský princip násilí se tak, poté co byl vyhozen oknem (z politiky), vrací do společnosti dveřmi, v jiném přestrojení. Televizní médium  zde působí jako skutečný prostředník : pozitivní zpětnou vazbou posiluje a násobí mocenský princip násilí  učí nás, že je to nejsnazší prostředek k dosažení většiny cílů.

Násilí se tak ukazuje být skutečným i ztvárňovaným tématem naší doby. Vyvěrá prasklinami v civilizační slupce, která je slabší a křehčí, než se zdálo. I v mírově žijící společnosti se násilí stává praktickou náplní práce stále většího množství lidí. Nechme stranou jatka a věnujme se pouze mezilidským vztahům: Vzrůstá počet profesí, k jejichž výkonu je násilí nejen nezbytné, ale většinou i ceněné a odměňované: Policie, tajné služby, bezpečnostní služby, osobní strážci, útvary rychlého nasazení, protiteroristická komanda, výběrčí "poplatků za ochranu”, pasáci, vymahatelé dluhů, profese oficiální i méně oficiální, většinou však výnosné a obdiv, či alespoň autoritu přinášející. Ani válka už neznamená boj armád, s vedlejším dopadem na civilní obyvatelstvo, ale nepokrytý boj proti civilnímu obyvatelstvu, proti ženám, dětem a starcům. Fenomen rukojmí, čím nevinnějšího a požadovanému cíli vzdálenějšího, tím účinnější, se stal běžným a někdy i oficiálně tolerovaným způsobem boje. Hrdinové vítězí hrubou silou ve většině našich vnitřních i vnějších světů.

O tom všem víme ze dvou zdrojů: ze skutečnosti, buď osobně zažité, nebo zpravodajstvím zprostředkované, a z FIKCE, konzumované nejčastěji v podobě pohyblivých mluvících (hlavně však bijících a vraždících) obrázků, buď masově v sešeřelých sálech, nebo individuálně před blikající černou krabicí. Oba zdroje však vypovídají o jednom a tomtéž lidském, hlubinném násilí. 

Přirovnámli lidskou společnost k jedinci, což je systémově možné,  potom veškerá média představují myšlení. Zpracovávají a předávají informace, které získáváme o svém okolí i o sobě samých. To jsou zprávy i jejich rozličné interpretace v komentářích a diskusích.

Ale jedinec má své fantasie, představy, bdělá snění, probírá se vzpomínkami, zaplavují ho proměnlivé nálady a pocity, v noci ho překvapují sny, krásné i děsivé. To vše, spolu s proudem těch víceméně konkrétních a věcných informací odráží, modeluje a současně i stimuluje jeho psychický vývoj, proměny mysli, či Duše, připouštímeli nějakou.

V lidské společnosti tuto funkci plní romány, divadlo, filmy, videoklipy a jiná, masově šířená zábava. Mechanismus jejich vzniku i funkce je obdobný jako u obrazů, honících se hlavou jednotlivce: Je to odraz skutečnosti, i reakce na ní, snaha vyrovnat se s ní. Ale také  a to je důležité: příprava na setkání s ní. 

Začneli v této sféře převažovat násilí, není to jen zrcadlení vnější reality, ale i výpověď o tom, jaké řešení životních situací a problémů připadá dnešní společnosti (i jedincům) účinné a žádoucí. Opakované, tisíceré přehrávání si (inscenování) brutálního, násilného chování v médiích společností a tím i v myslích jedinců, má funkci posilování a fixování, aby mohl být ten žádoucí postoj skutečně kdykoliv a bez váhání použit. Jedincem i společností.

Už v roce 1975 uvedl psycholog Thomas Naruto na konferenci NATO v Oslu, že výcvik speciálních jednotek pro námořní přepadové operace, jakož i pro funkci "goril” na amerických velvyslanectvích, zahrnuje promítání filmů o násilí, proto aby adepti uměli oddělovat své pocity od aktů násilí. (SUNDAY TIMES 6.7. 75)

Myslím, že už sám vznik komerčních filmů s tímto obsahem je reakcí na podvědomou úzkost: násilí je v nich předváděné ve dvojí podobě: v postoji těch, kteří nás ohrožují, (podvědomá úzkost má náhle konkrétního viníka), i jako nejúčinnější odpověď na každé ohrožení.

"Svalnatý Stallone se samopalem přes krk se dokáže i v komplexní společnosti (t.j. společnosti nekonečně složité) probojovat k nějakému cíli”  interpretoval Václav Bělohradský v diskusi o televizním násilí, poselství holywoodských scénáristů. Jevíli se mi tedy něco nekonečně složité (a to se dětem stává ještě častěji, než filosofům), nejvhodnějším jednáním v tom "komplexním” světě dospělých, je postoj brutálního blbce: rozkopat, rozstřílet, rozbombardovat.

Denodenně vysílané násilné příběhy však neškolí jen útočníky, ale i oběti. Už velmi malé dítě dnes perfektně ví, jak zvednout ruce v případě přepadení. (Terorista, který by přepadl skupinu lidí nikdy nesledujících televizi, by měl možná velké problémy.) V jiných a častěji potřebných sociálních dovednostech se děti neorientují zdaleka tak dobře.

Ani my dospělí, vidímeli na obrazovce hrdinku, jak přichází domů a prochází prázdným bytem, neočekáváme nic jiného, než odkud se objeví číhající útočník. Skrze televizi v sobě posilujeme určitý, velmi jednostranný obraz světa. Ale jsme to opravdu my, kdo to dělá ? 

O tom, že televizní programy v dětech, i v dospělých pomáhají vytvářet normy, vzorce chování, ovlivňují vkus, módu, určují hodnotový žebříček, nejlépe vědí autoři televizních reklam. A reklamy také objevíme mezi příčinami toho, proč se styl dnešních televizních programů v ledasčem liší od příběhů, které ovlivňovaly předchozí generace.

Každý z nás starších asi může vzpomenout, jak objevoval své hrdiny v knížkách a toužil se jim připodobnit. Jak dítě v jistém údobí hledá ve svém okolí idoly, k jejichž obrazu chce dospívat a které mu postulují životní hodnoty. Nechme stranou uměleckou kvalitu, brak převažoval vždycky. Kult boje a násilného jednání také není nic nového. Ale  charakter dnešního násilí je jiný, než ve starých kovbojkách, či cliftonkách. Nejen, že je nepokrytější, brutálnější, používané okamžitě, bez zaváhání, ono je především  samozřejmé. Nikdo se mu nediví. Je něčím normálnějším a běžnějším, než jakákoliv snaha řešit situaci jinak. Nepřipouští alternativu, není až tím posledním východiskem, když všechna ostatní selhala. Je první a jedinou volbou, které její nositel nikdy nelituje. Nejen vyhrát, ani prohrát prý v tomto životě už není možné bez násilí.

Násilí v televizi se tak stává mocnou, určující silou vývoje společnosti. Demokratické společnosti, jejímž principem je kontrola každé vzrůstající moci. Proč to neplatí také o moci televize?

Televizí máme sice několik a bude jich jistě přibývat, ovšem programově se sobě podobají, téměř jak noviny za komunistů. Večer americký seriál o statečných policajtech, (honičky v autech by si mohli producenti filmů navzájem půjčovat, aniž by si někdo všimnul), pak akční film v němž si dávají do zubů, nebo komedie v níž si dávají do zubů. Jindy pro změnu horor, nebo soutěž o velký balík peněz. Vedlejšími kanály málokdy protéká něco odlišného. Možno přepnout a nevšimnout si. Nemá to náhodou na svědomí nějaký tajný monopol ?

Proč je vlastně současná televize tak redundantní? V celém světě rostoucí počet kanálů i hodin vysílání, programově tak podobného, nezapříčiňuje divácká potřeba stále většího množství šířené zábavy, ale jiná potřeba: Aby vzrůstalo množství stále žádostivějších konzumentů. Tuto potřebu má trh, ruku v ruce (neviditelnou v neviditelné) s neomezeným růstem výroby. Nekontrolovány žádnou negativní zpětnou vazbou, bují nám před očima a stravují vše: zdroje surovin i energie, vzduch i vodu, nejvíce však usilují o to, změnit náš žebříček hodnot. Ovlivnit nás tak, abychom živili jejich nesmyslný růst. Abychom ještě více kupovali ještě více věcí, o nichž pouze díky reklamě uvěříme, že je nezbytně potřebujeme. A pouze proto, abychom byli ochotni se na tuto reklamu dívat, otevřít ji své mysli a svá srdce, vzniká většina televizních stanic a vytváří programy, jejichž první a bohužel někdy jediný smysl a obsah je  zaujmout naši pozornost. Upoutat ji, abychom vydrželi do příští pilulky reklamy a poslušně ji spolkli.

Moc ekonomická, svobodná a nekontrolovatelná, se tu uplatňuje skrze informační médium, tedy formou velmi nenásilnou(!), účinnou a téměř nepozorovatelnou. Je evidentní, že toto používané médium do značné míry kontroluje a ovládá. Samozřejmě nepřímo a nedirektivně, pomocí své neviditelné ruky.


Demokracie a kontrola moci

Demokracie je systém s vědomě aktivovanou negativní zpětnou vazbou. Funguje na principu rozdělení moci mezi více subjektů, které se kontrolují navzájem a jsou kontrolovány veřejností, i těmi masovými médii. 

Předpoklad, že vládnout by měl ten nejlepší, vychází z vidiny nekontrolované, suverénní moci. Myšlenka demokracie je realističtější : jak zabezpečit, aby ani špatný vládce nemohl nadělat mnoho škody a jeli velmi špatný, aby mohl být, bez použití násilí, odstraněn.

Dá se tedy říct, že demokracie je kontrolou moci. Každé moci, která hrozí přerůst do moci absolutní, moci nekontrolované. Nemělo by se to týkat i ekonomické moci  a masových médií v jejích službách?

"Informační a kulturní prostředí liberální společnosti nelze zbavit plevele, aniž bychom tím snížili jeho celkovou úrodnost,”  namítal, v zásadě ekologicky, Václav Bělohradský. Má pravdu. Zeptámeli se však zkušeného biozemědělce, dozvíme se, že plevel sice neradno vyhubit, je skutečně smysluplnou součástí ekosystému, je však bezpodmínečně nutné ho regulovat. Omezovat. V přírodním ekosystému rostoucím bez lidského zásahu je totiž regulován přirozenou obranou vznikající ze spolupráce rostlinných společenstev, která nikdo nikam svévolně nezasadil, která si své místo hledala a našla. Proto jsou silná a plevelu mezi sebou nedovolí přebujet. Ten přece, jak snadno všude vidíme, roste jen tam, kde lidé  násilným zásahem porušili rovnováhu prostředí. Plevel je tedy symptomem, znamením použitého násilí. (Vidímeli v přírodě ostrov kopřiv, můžeme si být jisti, že roste na místě, které člověk předtím nějak poznamenal. Skládkou, rumištěm, výkopem.) Není tomu podobně i s plevelným násilím televizních programů? Není komerční subkultura televizní zábavy mnohem spíše umělou monokulturou na pěstování brutometrů televizní reklamy, než přírodním rovnovážným ekosystémem?

I liberální filosof "otevřené společnosti” Karl Raimund Popper  považuje nekontrolovanou televizi za nebezpečí pro demokracii. Navrhuje vytvoření podobné organizace pro televizní pracovníky, jako je pro lékaře lékařská komora, která dohlíží a má právo regulovat, hrozíli, že medicína bude škodit, místo aby pomáhala. V případě už zmíněné reklamy jsou to třebas případy, kdy se lékař nechá, nějakou neviditelnou (možná spíš neviděnou) rukou, zlákat k tomu, aby falešnými argumenty přispíval k prodejnosti nějakého zboží. Ale v medicíně i v médiích vznikají vážnější situace. Taktéž v demokracii.

Václav Bělohradský soudí, že "smyslem existence státu není stanovit, co je zdravý vývoj mládeže a bránit lidi před vlivem nebezpečných zobrazení světa.”   Pakliže ovšem nebezpečná zobrazení světa vedou k nebezpečnému jednání (a lidské jednání je nesporně ovlivňováno tím, jaký obraz světa v sobě člověk nosí), je smyslem existence státu prevence tohoto jednání, úplně stejně jako ochrana občanů před násilím zločinců i policistů, před jedovatými potravinami, před rasismem, před šířením infekčních nemocí i tvrdých drog. Proč bychom si ten stát jinak měli platit?


Pozn.

Popis informačního vidění světa je mírně upravenou citací

z mé knížky Demokracie přírody (Originální Videojournal 1996)


HOME