psáno v roce 1994

Tomáš Škrdlant

Viditelné i neviditelné ruce

televizního trhu násilí



Myšlení je jednání nanečisto.

Fritz Perls


Člověk člověku

Násilí je skutečným i ztvárňovaným tématem naší doby. Vyvěrá prasklinami v civilizační slupce, která je slabší a křehčí, než jsme předpokládali. I v mírově žijící společnosti se násilí stává praktickou náplní práce stále většího množství lidí: Nechme stranou jatka a věnujme se pouze heslu ČLOVĚK ČLOVĚKU. Vzrůstá počet profesí, k jejichž výkonu je násilí nejen nezbytné, ale většinou i ceněné a odměňované: Policie, tajné služby, bezpečnostní služby, osobní strážci, útvary rychlého nasazení, protiteroristická komanda, výběrčí “poplatků za ochranu”, pasáci, vymahatelé dluhů, profese oficiální i méně oficiální, většinou však výnosné a obdiv, či alespoň autoritu přinášející. Ani válka už neznamená boj armád, s vedlejším dopadem na civilní obyvatelstvo, ale nepokrytý boj proti civilnímu obyvatelstvu, proti ženám, dětem a starcům. Fenomen rukojmí, čím nevinnějšího a požadovanému cíli vzdálenějšího, tím účinnější, se stal běžným a někdy i oficiálně tolerovaným způsobem boje. Hrdinové vítězí hrubou silou ve většině našich vnitřních i vnějších světů.

I z celého duchovního odkazu orientu dochází největší popularity karatistické přerážení kostí a ukopávání čelistí. Toto & laciná konzumní elektronika jsou nejviditelnějším současným přínosem východních kultur naší civilizaci.

O tom všem víme ze dvou zdrojů: ze skutečnostI, buď osobně zažité, nebo zpravodajstvím zprostředkované, a z FIKCE, konzumované nejčastěji v podobě pohyblivých mluvících (hlavně však bijících a vraždících) obrázků, buď masově v sešeřelých sálech, nebo individuálně před mrkající černou krabicí. Oba zdroje však vypovídají o jednom a tomtéž lidském násilí. 


Mysl světa

Přirovnám-li lidskou společnost k jedinci, což je systémově možné, potom veškerá média představují určité podoby myšlení. Zpracovávají a předávají informace, které získáváme o svém okolí i o sobě samých. To jsou zprávy i jejich rozličné interpretace v komentářích a diskusích.

Ale jedinec má své fantasie, představy, bdělá snění, probírá se vzpomínkami, zaplavují ho proměnlivé nálady a pocity, v noci ho překvapují sny krásné i děsivé. To vše, spolu s proudem těch více-méně konkrétních a věcných informací odráží, modeluje a současně i stimuluje jeho psychický vývoj, proměny mysli, či Duše, připouštíme-li nějakou.

V médiích lidské společnosti tuto funkci plní romány, divadlo, filmy, videoklipy a jiná, masově šířená zábava. Mechanismus jejich vzniku i funkce je obdobný jako u obrazů, honících se hlavou jednotlivce: Je to odraz skutečnosti, ale i reakce na ní, snaha vyrovnat se  s ní. Příprava na setkání s ní. 

Začne-li v této sféře převažovat násilí, není to jen zrcadlení vnější reality, ale i výpověď o tom, jaké řešení životních situací a problémů připadá dnešní společnosti (i jedincům) účinné a žádoucí. Opakované, tisíceré přehrávání si (inscenování) brutálního, násilného chování v médiích společností a tím i v myslích jedinců, má funkci posilování a fixování, aby mohl být ten žádoucí postoj skutečně kdykoliv a bez váhání použit. Jedincem i společností.

Už v roce 1975 uvedl psycholog Thomas Naruto na konferenci NATO v Oslu, že výcvik speciálních jednotek pro námořní přepadové operace, jakož i pro funkci “goril” na amerických velvyslanectvích, zahrnuje promítání filmů o násilí proto, aby adepti uměli oddělovat své pocity od aktů násilí. (SUNDAY TIMES 6.7. 75)

Neviditelná souvislost

Václav Bělohradský, jehož reakce na petici proti násilí v televizi iniciovala celou diskusi, se domnívá, že neexistuje jednoznačná korelace mezi televizními programy a násilím v našich životech. Myslí, že “třeba právě ty americké akční filmy umožňují mládeži nějak si odreagovat své podvědomé úzkosti.”

Může to tak být. Obávám se jen, že reakce častěji následuje po podnětu, než aby probíhala při něm - a pak se nutno ptát, na kom si to ta mládež odreaguje. Každý psycholog jistě potvrdí, že podvědomé úzkosti mohou vést k agresi vůči druhému.

Myslím, že už sám vznik těchto filmů je reakcí na podvědomou úzkost: násilí je v nich předváděné ve dvojí podobě: v postoji těch, kteří nás ohrožují, (podvědomá úzkost má náhle konkrétního vinníka), i jako nejúčinnější odpověď na každé ohrožení.

“Svalnatý Stallone se samopalem přes krk se dokáže i v komplexní společnosti (t.j. společnosti nekonečně složité) probojovat k nějakému cíli”  interpretuje Václav Bělohradský poselství holywoodských scénáristů. Jeví-li se mi tedy něco nekonečně složité (a to se dětem stává ještě častěji, než filosofům), nejvhodnějším jednáním v tom “komplexním” světě dospělých, je postoj brutálního blbce: rozkopat, rozstřílet, rozbombardovat. “Taková důvěra v moc jednání”, pokračuje Václav Bělohradský, “působí na děti jako zdravá protilátka k racionalistickému, počítačovému duchu naší doby.”

Denodenně vysílané násilné příběhy však neinspirují jen útočníky, ale i oběti. Už velmi malé dítě dnes perfektně ví, jak zvednout ruce v případě přepadení. V jiných a častěji potřebných sociálních dovednostech se neorientuje zdaleka tak dobře.

Ani my dospělí, vidíme-li na obrazovce hrdinu, či hrdinku, jak přichází domů a prochází prázdným bytem, neočekáváme nic jiného, než odkud se objeví číhající útočník.

          Skrze televizi v sobě posilujeme určitý, velmi jednostranný obraz světa. Ale jsme to opravdu my, kdo to dělá? 

O tom, že televizní programy v dětech i v dospělých pomáhají vytvářet normy, vzorce chování, ovlivňují vkus, módu, určují hodnotový žebříček, nejlépe vědí autoři televizních reklam. A reklamy také objevíme mezi příčinami toho, proč se styl dnešních televizních programů v ledasčem liší od příběhů, které ovlivňovaly předchozí generace.

Každý z nás starších asi může vzpomenout, jak objevoval své hrdiny v knížkách a toužil se jim připodobnit. Jak dítě v jistém údobí hledá ve svém okolí idoly, k jejichž obrazu chce dospívat a které mu postulují životní hodnoty. Nechme stranou uměleckou kvalitu, brak převažoval vždycky. Kult boje a násilného jednání také není nic nového. Ale  charakter dnešního násilí je jiný, než ve starých kovbojkách, či cliftonkách. Nejen, že je nepokrytější, brutálnější, používané okamžitě, bez zaváhání, ono je především   samozřejmé.Nikdo se mu nediví. Je něčím normálnějším a běžnějším, než jakákoliv snaha řešit situaci jinak. Nepřipouští alternativu, není až tím posledním východiskem, když všechna ostatní selhala. Je první a jedinou volbou, které její nositel nikdy nelituje. Nejen vyhrát, ani prohrát prý v tomto životě už není možné bez násilí.

Násilný je i argument Václava Bělohradského, že v rámci tažení proti násilí by mohl být za “nosič informací zobrazující násilí” považován i krucifix. Myslím, že i pro málo informované nevěřící je krucifix spíše symbolem oběti, utrpení podstoupeného dobrovolně, pro (lhostejno zda fiktivní, či skutečnou) spásu bližních, než symbolem násilí. Násilník tu není glorifikován, ba co víc, násilí nevítězí ani přes své vítězství fyzické. Toto je nepochybné sdělení krucifixu pro všechny, kteří se i jen letmo setkali s jeho legendou. Včetně dětí samozřejmě. A tak mě napadá jiné vysvětlení toho nepovedeného přirovnání : NÁSILÍ, které filosofovým prostřednictvím prosazuje svou potřebu vyskytovat se na obrazovce, používá prostředky sobě vlastní - znásilňuje i jeho myšlení.

“Snadno se zapomíná na podstatný a rozhodující rozdíl mezi zodpovědností toho, kdo namaloval obraz a zodpovědností za to, co ten obraz ukazuje.”  argumentuje Václav Bělohradský ve prospěch neškodnosti násilí pouze zobrazeného.

Sám zapomíná na podstatný a rozhodující rozdíl mezi místy, kam je dotyčný obraz malován: Rozdíl mezi myslí dospělého, otupělého konzumenta programů, zvyklého u televizoru relaxovat s vypnutou hlavou, tzv. aby přišel na jiné myšlenky, a mezi živou, otevřenou a na všechno ještě zvědavou myslí dítěte, které touha vrůst do světa dospělých nutí hltat vše, co by umožnilo vytvořit si obraz, jaký ten svět vlastně je, co v něm platí, co je chváleno a odměňováno. Dítě se učí příkladem. Nikoliv záměrem učitele. A maluje-li naše televize do hlav našich dětí obraz světa slabomyslně krutého a triumfálně násilného, nese za to odpovědnost její provozovatel, ale také společnost která to připouští.

Ale kde vlastně vede, i pro dospělého člověka, hranice mezi zlem a zobrazením zla?  Nejsou třebas Protokoly sionských mudrců  jenom zobrazením antisemitismu a nikoliv jeho praktickým uskutečňováním?  A nebyla by, konec konců, reklama na heroin jenom zobrazením užívání drogy a nikoliv šířením závislosti?

Neviditelná ruka reklamy

Základním argumentem odpůrců petice proti násilí v televizi, je nepřijatelnost jakéhokoliv regulačního opatření. Televize plní pouze to, co po nich lidé požadují a kdyby bylo něco v nepořádku, autoregulace fungující na trhu informací a zábavy to musí napravit. Vše je otázka poptávky a nabídky, kdyby nebylo té první, nebude ani ta druhá, v tomto případě televizní. Jenže: platí tento vztah třebas mezi dealery drog a jejich zákazníky?

Víra ve všemocnost tržní regulace je hlavní mýtus současného vývoje naší společnosti: Neviditelná Ruka Trhu. Objevil ji britský myslitel 18. století Adam Smith. Říká, že v podmínkách svobodného trhu každý jednotlivec přispívá k růstu bohatství celé společnosti, aniž by chtěl a aniž by o tom věděl. Usiluje sobecky jen o vlastní zisk, avšak Neviditelná Ruka způsobí, že tím přispívá k blahu všech. Zájmy společnosti jsou tak prosazovány účinněji, než jakoukoliv záměrnou regulací. Je to bezpochyby platný objev autoregulační dynamiky, ale jako každý zákon, či pravidlo, platí jen za přesně stanovených okolností.

Jak uvádí Paul A. Samuelson v nejznámější americké učebnici ekonomie, účinky Neviditelné Ruky se plně projeví pouze, je-li přítomna kontrola a rovnováha “dokonalé soutěže”. To znamená za situace, kdy žádný producent, ani obchodník nemá na trhu dominantní postavení, které by mu umožnilo diktovat ceny. Sami můžeme nahlédnout, v jakém rozsahu a trvání takové situace v tržních společnostech opravdu nastávají. Po dvou stech letech zkušeností poznáváme omezenost této doktríny  - uvádí Samuelson. Ne tak u nás : “Kdo nemiluje Adama Smithe, nemiluje současnou dominantní společenskou vědu”  prohlásil loni v květnu Václav Klaus. Slepá důvěra v autoregulaci trhu začíná mít blíže k ideologickému dogmatu, než k racionální hospodářské politice.

Neviditelná Ruka funguje jenom tehdy, dokáže-li se společnost ubránit monopolizaci. Tendence vytvářet monopoly je ovšem taky přirozený a samočinný tržní proces. Proto uplatňuje každá, i sebeliberálnější společnost nejrůznější regulace proti vzniku monopolů a všeho, co by narušovalo volnou konkurenci.

Demokracie potřebuje kontrolní mechanismy parlamentu, masových médií i občanských iniciativ, Neviditelná Ruka Trhu vyžaduje kontrolu protimonopolní avšak i její nerušené a ideální působení by přineslo rizika: sleduje pouze krátkodobý zisk a řadu skutečností nelze ohodnotit pouze ekonomicky. Podstatou demokracie je kontrola každé vzrůstající moci. Platí to také o moci televize?


Mnoho stejných televizí

Televizí máme sice několik a bude jich jistě přibývat, ale programově se sobě podobají, téměř jak noviny za komunistů. Večer americký seriál o statečných policajtech, (honičky v autech by si mohli producenti filmů navzájem půjčovat, aniž by si někdo všimnul), pak akční film v němž si dávají do zubů, nebo komedie v níž si dávají do zubů. Jindy pro změnu horor, nebo soutěž o velký balík peněz. Vedlejšími kanály málokdy protéká něco odlišného. Možno přepnout a nevšimnout si. Nemá to náhodou na svědomí nějaký tajný monopol?

Proč je vlastně současná televize tak redundantní? V celém světě rostoucí počet kanálů i hodin vysílání, programově tak podobného, nezapříčiňuje divácká potřeba stále většího množství šířené zábavy, ale jiná potřeba: Aby vzrůstalo množství stále žádostivějších konzumentů. Tuto potřebu má trh, ruku v ruce (neviditelnou v neviditelné) s neomezeným růstem výroby.  Nekontrolovány žádnou negativní zpětnou vazbou, bují nám před očima a stravují vše: zdroje surovin i energie, vzduch i vodu, nejvíce však usilují o to, změnit náš žebříček hodnot. Ovlivnit nás tak, abychom živili jejich nesmyslný růst. Abychom ještě více kupovali ještě více věcí, o nichž pouze díky reklamě uvěříme, že je nezbytně potřebujeme. A pouze proto, abychom byli ochotni se na tuto reklamu dívat, otevřít ji své mysli a svá srdce, vzniká většina televizních stanic a vytváří programy, jejichž první a bohužel někdy jediný smysl a obsah je - zaujmout naši pozornost. Upoutat ji, abychom vydrželi do příští pilulky reklamy a poslušně ji spolkli. Typickou součástí těchto programů jsou právě akční filmy plné násilí a krutosti.

Ostatně i kdyby měly televizní stanice úmysl produkovat kvalitní umění a kvalitní žurnalistiku, vzhledem k jejich množství a počtu vysílacích hodin by většina ani nemohla získat dostatek nápaditých a nezávislých autorů. Nutně tedy klesá úroveň, což vede k tomu, že jednotlivé televizní kanály si konkurují nikoliv kvalitou, ale senzačností, bulvárností a povrchní atraktivitou pořadů.

“Informační a kulturní prostředí liberální společnosti však nelze zbavit plevele, aniž bychom tím snížili jeho celkovou úrodnost,”  uvažuje, velmi ekologicky, Václav Bělohradský. Má pravdu. Zeptá-li se však zkušeného biozemědělce, dozví se, že plevel sice neradno vyhubit, je skutečně smysluplnou součástí ekosystému, je však bezpodmínečně nutné ho  regulovat. Omezovat. V přírodním ekosystému rostoucím bez lidského zásahu je totiž regulován přirozenou obranou vznikající ze spolupráce rostliných společenstev, která nikdo nikam svévolně nezasadil, která si své místo hledala a našla. Proto jsou silná a plevelu mezi sebou nedovolí přebujet. Ten přece, jak snadno všude vidíme, roste jen tam, kde lidé  násilným  zásahem porušili rovnováhu. Plevel je tedy symptomem, znamením použitého násilí. Není tomu podobně i s plevelným násilím televizních programů?  Není komerční subkultura televizní zábavy mnohem spíše umělou monokulturou na pěstování brutometrů televizní reklamy, než přírodním rovnovážným ekosystémem?

Kdyby sám Václav Bělohradský musel své filosofické úvahy psát, veden především snahou zaujmout co největší počet jakýchkoliv čtenářů, neboť ty potom osloví vloženými reklamami, které jediné mu umožní přežít, asi by ani jeho filosofie nebyla hluboká a opravdová. Snadno by v ní pak začal bujet plevel třebas povrchnosti, nebo oslnivých exhibic.

Karl Raimund  Popper, filosof “otevřené společnosti”, považuje nekontrolovanou televizi za nebezpečí pro demokracii. Navrhuje vytvoření podobné organizace pro televizní pracovníky, jakou je pro lékaře lékařská komora, která dohlíží a má právo regulovat, hrozí-li, že medicína bude škodit, místo aby pomáhala. V případě už zmíněné reklamy jsou to třebas případy, kdy se lékař nechá, nějakou neviditelnou (možná spíš neviděnou) rukou zlákat k tomu, aby falešnými argumenty přispíval k prodejnosti nějakého zboží. Ale v medicíně i v médiích vznikají vážnější situace. Taktéž v demokracii.

Demokracie a kontrola

Demokracie je systém s vědomě aktivovanou negativní zpětnou vazbou. Funguje na principu rozdělení moci mezi několik subjektů, které se kontrolují navzájem a jsou kontrolovány veřejností, i těmi masovými médii. 

Předpoklad, že vládnout by měl ten nejlepší, vychází z vidiny nekontrolované, suverénní moci. Myšlenka demokracie je realističtější: jak zabezpečit, aby ani špatný vládce nemohl nadělat mnoho škody a je-li velmi špatný, aby mohl být, bez použití  násilí, odstraněn.

Dá se tedy říct, že demokracie je kontrolou moci. Každé moci, která hrozí přerůst do moci absolutní, moci nekontrolované.

Tak jako demokratická vláda, Neviditelná Ruka Trhu, i tendence vytvářet monopoly, potřebují své kontrolní mechanismy, i televize potřebuje, aby její moc byla kontrolována. Jinak by se brzo mohla stát vlivnějším pedagogem, než rodina i škola dohromady. Bez souhlasu kohokoliv, koho se to týká.

Václav Havel prohlásil, že nelze zpochybňovat právo společnosti na sebeobranu, a že petice proti násilí v televizi se dotýká samého smyslu existence státu, jehož základním úkolem je obrana dětí před vším, co prokazatelně ohrožuje jejich duševní i tělesné zdraví a před čím se nejsou schopny bránit samy.

Václav Bělohradský soudí, že “smyslem existence státu není stanovit, co je zdravý vývoj mládeže a bránit lidi před vlivem nebezpečných zobrazení světa.”

Pakliže ovšem nebezpečná zobrazení světa vedou k nebezpečnému jednání (a lidské jednání je nesporně ovlivňováno tím, jaký obraz světa v sobě člověk nosí), je smyslem existence státu prevence tohoto jednání, úplně stejně jako ochrana občanů před násilím zločinců i policistů, před jedovatými potravinami, před rasismem, před šířením infekčních nemocí i tvrdých drog. Proč bychom si ten stát jinak měli platit?


HOME