psáno v roce 2002

Tomáš Škrdlant:

O smyslu života

(O smyslu života bych si zajisté netroufal sám od sebe psát, ale téma vyplynulo, když jsem byl požádán o odpovědi na otázky pro sborník

vydaný olomouckou neonatalogií.)



MUDr Kantor se ptá:

Má smysl zachraňovat předčasně narozené děti?

Má smysl život s velmi těžkým psychomotorickým postižením, či slepotou?


Jaký je vztah těch dvou otázek? Z počátku to působí tak, jakoby kladná odpověď na druhou z nich mohla být předpokladem kladné odpovědi na první. Nevím, je-li to tak doopravdy. Zdá se mi však, že odpověď na druhou otázku je (pro mně) snazší a jednodušší, aniž by z ní nutně vyplývala jednoznačná odpověď na otázku první.


Myslím, že člověk nemá být soudcem nad smyslem existence jakékoliv jiné bytosti. Posuzování smyslu života druhých nám nepřísluší. Ani v případě vlastních dětí ne. Budu-li od svého osobního žebříčku hodnot odvozovat, zda život mého bližního má, či nemá smysl, povyšuji se tím nad něho. Stavím se do role soudce. A také sám mohu být kýmkoliv souzen.

Nemůže-li soudit každý každého a nechci-li, aby soudili jen někteří, zbývá jediné: nesoudit.

V širším smyslu tady jde o zachování svobodného prostoru nejen pro vlastní neštěstí, ale i pro vlastní chybování. O víru, že obojí je smysluplné, neboť je branou vývoje.

Smysl své existence mohu vnímat, nebo nevnímat, ale určitě ho tím objektivně neposuzuji. Mám však, jako svobodný a sebereflektující tvor, právo nakládat se sebou tak, jak cítím. Včetně práva na omyl, chybu, dokonce i zlý čin, pokud jsem jeho následky postižen jenom já sám. Věřím v mravní právo na sebevraždu, přestože mnohdy, ale ne vždycky, bývá špatným řešením.

Kdybychom nepřipustili právo každého jedince na omyly, vlastně bychom tím nepřipouštěli možnost vývoje, změny, učení se. Život se vyvíjí a zdokonaluje svými chybami. Bez chyb není hledání, bez hledání není změna, zastavení změn je smrt. Ale mé omyly by se neměly dotýkat druhých lidí. (Samozřejmě se jich dotýkají, většina životních dějů je nějak propojena, ale neměly by se jich dotýkat přímo a vědomě. Cíleně.)

A podobně jako vlastní, vnitřní omyl přináší nespokojenost a pnutí generující energii ke změně, i vnější postižení, bolest, neštěstí, nabízí možnost jakéhosi nevýslovného pohybu a směřování. Takové vidění života je mnohdy pro člověka za hranicí přijatelnosti, ale možná pomůže představit si úplný opak: Jak by vypadal život, kam by vedl a v čem by se asi rýsoval jeho smysl, kdyby bylo vše tak, jak si každý přeje? Všichni bychom byli dokonale zdraví a v plném a neustálém uspokojování všech svých potřeb žili věčně. Nevytrácí se při takové vidině jakýkoliv smysl čehokoliv?

Pojem smyslu života  se zdá být subtilní a ohrozitelný. Jakákoliv snaha po pevné definici působí jeho unikání a rozplývání. Než z toho však odvodíme, že tedy není žádného smyslu, zkusme si připomenout, že stejně smrtící je jasná definice i pro takové životní skutečnosti, jako láska, radost, soucit, důvěra. Ty také neexistují?

Je-li smysl života i smyslem neštěstí, máme právo zachraňovat druhé před nimi samými? Myslím si, že ne, dokud o to sami nepožádají.

Náš zákon však dovoluje zbavovat občany způsobilosti k právním úkonům (tedy občanské svéprávnosti), bez jejich účasti a dokonce jim to ani nemusí být oznámeno!  Nejčastější zdůvodnění je, že tím dotyčné chráníme, aby sami sebe nepoškodili. O tom, že osoba není schopna svou situaci pochopit, rozhoduje soud, který se s ní nikdy nesetká. A soudní znalec rozhodne, zda o tom má vůbec být informována! Od takového jednání zbývá už jediný, sice dlouhý, ale přímý krok k tomu, abychom zbavovali své bližní nejen lidských práv, ale i životů.

Ze stejných důvodů pro mne není přijatelný ani trest smrti.

Ale zpět k dětem: Mám právo zachránit dítě před životem, který se z mého hlediska jeví jako utrpení? Zkouším si to představit a souhlasnou odpověď ve mně vyvolává jen situace souvislého neodstranitelného utrpení, o němž jsem trvale ujišťován třebas křikem, či jiným nepochybným znamením. Ale drtivá většina lidí z našeho hlediska těžce postižených, netrpí více, než my “šťastní a nepostižení”. Poznáme-li je blíž, často nás napadá, že možná naopak.

Z toho že člověk nemůže určovat, či znevažovat smysl existence druhé bytosti, pro mně však nevyplývá jednoznačně kladná odpověď na první otázku: Má smysl zachraňovat předčasně narozené děti?

Domnívám se, že otázka je špatně položena a proto na ni vlastně nelze odpovědět. Takto klást otázky je ukázkou lidského nerespektování toho, že skutečnost je fuzzy. Neostrá, rozmazaná, nejednoznačná. Ostré hranice (a taky dvoupólovost ano - ne), jsou jen naše, lidská, pomocná perspektiva, umožňující aby vůbec nějaký zřetelný obraz skutečnosti mohl vzniknout.

Kudy vede hranice mezi smysluplným zachraňováním předčasně narozených dětí na jedné straně -  a pyšnou, sebestřednou demonstrací všemocnosti vědy, zajímající se pouze o dosažené výsledky, ale nikoliv o následky svého konání, na straně druhé?

Umíme člověka udržovat na prahu klinické smrti, prakticky neomezeně dlouho, bez možnosti návratu k životu.

A neumíme-li už teď, budeme jistě zítra umět i několikatýdenní spontánně potracené embryo znovuimplantovat do náhradní matky (časem třebas i jen do jakési umělé dělohy) a dopiplat ho. S vysokým rizikem, možná i jistotou vážného poškození toho člověka.

A jelikož i semenem mrhati nám některé víry zapovídají - neměli bychom tedy, až to “věda a technika” umožní, hledět laboratorně využít každé vajíčko, spojit ho se spermií, uměle “donosit” a poskytnout tak i tomuto životu šanci?

Kudy vést tuto naši pomocnou hranici mezi “ještě k životu” a “už ke smrti” ? Příroda ji vede bez váhání a je zjevné, že takový přirozený výběr  má význam pro schopnost přežití celé populace, pro jakési “zlepšování chovu”. Ten pojem mi v této souvislosti vůbec nepřipadá urážlivý, vždyť nebýt tohoto procesu, neměl by dnes situaci nás lidí kdo hodnotit.

          Do jaké míry má člověk právo toto převzít do svých rukou a podle jakých měřítek? Já to nevím, ale myslím že nějaká míra existuje.

Takže je to nakonec úvaha o míře lidského zasahování do skutečnosti - nejen o míře, ale i o důvodech. Gregory Bateson vidí jako základní chybu lidského myšlení a jednání krátkozrakou účelovost. Medicínu uvádí jako jeden z příkladů toho, jak mnohdy účinně dosáhneme okamžitého cíle, který jsme si vytyčili, ale naprosto nám uniká širší kontext, systémová zpětnovazebná propojenost každého děje s celým organismem, populací, systémem. Navíc celé naše myšlení i jednání je součástí tohoto systému, proměňuje ho a proměňuje se s ním. Už proto nelze skutečnost beze zbytku poznat, ale jen stále znovu a z různých stran poznávat.

Lidské myšlení pochopitelně tíhne k jasnému rozdělování - nemůže jinak, chce-li světu porozumět. Ale je to vždycky jenom pomocná konstrukce, nikoliv obecná, všeplatná a věčná pravda.

Samozřejmě jsem pro zachraňování předčasně narozených dětí v té míře, v jaké se to dnes děje nejobvykleji, ale -  kde přestaneme?

Tato otázka ve mně nenalézá jasnou odpověď, zatímco druhá jednoznačně ano: Život s velmi těžkým psychomotorickým postižením či slepotou má smysl! Cítím, že i velmi krátký život - zrození a smrt během několika minut - má smysl.

A zde je možná skryta i má odpověď na první otázku:

Má-li krátký život smysl, má smysl i časná smrt.




HOME